3. KOSTEL SV. MIKULÁŠE

Jak a kdy stavba vznikla?

V obci Tichá, na kopci nad říčkou Tichávkou, stával původně dřevěný kostel sv. Mikuláše. Představoval pozoruhodnou a nepřehlédnutelnou dominantu obce.

Byl postaven celý ze dřeva, údajně bez jediného hřebíku a jen s pomocí dřevěných kolíků. Měl mohutnou, do výše zúženou věž, zakončenou kvadratickou hlavou s dvoupatrovou cibulovou střechou, téměř čtvercovou loď a v přízemí dřevěný ochoz. Vnější strany i střecha byly pokryty šindelem.

První písemná zmínka o dřevěném kostele sv. Mikuláše pochází pravděpodobně z roku 1510, kdy byl na olomouckém biskupském stolci Stanislav I. Thurzo - známý humanista. Podle nedoložených pověstí stávala údajně na místě kostela už od dob Cyrila a Metoděje, tj. od 9. století, malá kaplička.

Patronem tichavského kostela se stal sv. Mikuláš, biskup z Bari, jehož svátek připadá na 6. prosince.

Podle tvrzení místních pamětníků, nepodloženého údaji v písemných pramenech, (jak uvádí Mgr. Jaromír Polášek ve své knize Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska) kostel vznikl ve třech různých údobích. Nejdříve to bylo presbyterium, které sloužilo jako kaple, poté byla přistavěna roubená loď. Věž byla vystavěna až v roce 1662, podle letopočtu na plechové korouhvičce. Je pravděpodobné, že zároveň s věží vznikl i přízemní otevřený ochoz, který lemoval celou jižní stranu kostela.

Co je to presbyterium?

Presbyterium (presbytář) je kněžiště, tedy chrámový prostor vyhrazený kněžím, například kolem hlavního oltáře.

Vznik kostela v průběhu 16. století naznačovaly i nápisy na dvou pozoruhodných zvonech, které byly zavěšeny ve věži kostela. Oba byly ulity v roce 1561, jeden z nich však v roce 1861 roztrhl mráz. Na větším zvonu byl český nápis: „TENTO ZWON SLIT GEST + ZA MIKVLASSE FOGTA + A STARSSÝCH + C = M = B + 1561   YAN CHARWATIN. GIRA. ONDRVSSV + ONDRA. PAWLV + YAKVB TIEHAN + I. N. R I + „. (vylepšený překlad: Tento zvon zlitý jest za Mikuláše fojta a starších C.M.B. 1561 – Jura Ondrušů, Ondra Pavlů, Jakub Tiahan, Jan Charátů.) Pod ním byl další český nápis: „TENTO ZWON SLYL GEST CYR. ZIK. SOLNK V MERZYCZY. PODROE 1561“. (vylepšený překlad: - ten zvon zlitý jest: Jiří Slonek v Meziříčí pod Rožnovem 1561.) Menší zvon byl jeden cent těžký a před roztržením byl opatřen latinským nápisem: „+ O REX. GLORIE. VENI NOBIS. CUM. PACE + AMEN“ (volný překlad: Přijď k nám v míru, králi slávy. Amen).

Čím byl kostel unikátní?

Byla to nejzajímavější a historicky nejcennější stavba v obci. Tichavský kostel sv. Mikuláše měl poměrně malý presbytář s nízkým střešním krovem, obdélnou loď a kvadratickou věž, která směrem vzhůru přecházela ve dvakrát odstíněný komolý jehlan. Zvonicové patro bylo hranolovité, kryté deštěním se zdobným vyřezáváním spodního okraje. V horní části věže byla dvakrát odstíněná šindelová báň. Celková délka kostela činila 24 metrů a šířka 8 metrů. Celou stavbu obtáčel ochoz zakrytý pultovou stříškou. Kostelní loď měla uvnitř délku 9 metrů a šířku 8,2 metrů, presbyterium mělo na délku 6,9 metrů a šířku 5,4 metrů. Sakristie byla zděná, vnitřní rozměry měla 5 krát 2,7 metrů, nad ní v patře roubená oratoř, prostor v podvěží měl vnitřní rozměry 6 krát 6 metrů.

Půdorys a řez dřevěného kostela.

Na dvou ohoblovaných trámech, postavených z obou stran portálu, vedoucího do lodě kostela, byly dochovány dva české nápisy. Na pravém bylo zachyceno „Stavil Mistr Pavel Scedrm“ a na levém „… an czasu Purgmistr …“. Podle některých badatelů se stavitel jmenoval Scedrin. Na třetím pomalovaném trámu, který původně býval na oltáři, bylo podobným písmem napsáno: „… (lét)a panie MCCCCC“.        

Interiér měl zdobený kazetový strop, podlaha byla kryta kamennou dlažbou. Měl také varhany na šlapací měchy blíže neznámého stáří. Když roku 1661 zpustošil strašný požár nedaleké město Frenštát p. R., docházeli sem na bohoslužby i věřící odtamtud. Opěradla lavic u hlavního oltáře a předprseň kazatelny zdobily malované obrazy apoštolů, které podle kroniky měly být součástí původního vybavení kostela. Naproti tomu sochy na oltáři měly být přeneseny z některého zrušeného kláštera. Nad oltářem bylo zajímavé zamřížované okénko, které údajně patřilo k nejstarším na Moravě.

Přístavbou dvoupatrové věže se zvonicí i ochozem získal kostel definitivní podobu a na jeho vnějším vzhledu se v průběhu dalších tří století již nic podstatného nezměnilo.

K presbytáři kostela na severní straně přiléhala zděná sakristie, pod kterou byla malá zaklenutá krypta s pohřebními výklenky ve stěnách. Naposledy v dobách válek sloužila jako úkryt pro kostelní cennosti. Podle místní lidové pověsti z krypty vycházela tajná chodba.

V roce 1913 za starostenství Leopolda Parmy, který byl místním továrníkem, a za faráře P. Aloise Luska kostel prošel velkou opravou. Stavby takřka zcela pozbyla svou dokumentární hodnotu důkladnou secesní historizující restaurací. Při této stavební akci byla okna zasklena kruhovými terči, dveře byly pobity historizujícím kováním, loď byla překryta novým kazetovým stropem. Do jižní kaple a na kruchtu (kúr) byly ve dřevě provedeny portálky, které měly tvar oslího hřbetu, do sakristie vedl zděný portálek. Po konstruktivní stránce byla zajímavá věž, s poměrně mohutnou hlavou, na jejíž střešní jehlan byly nasazeny dvě barokní cibulovité báně. Dekorativním vyřezáváním byly zdobeny spodní konce prken, kterými byla zvonice zevně šalována. Kostru věže netvořily čtyři, jak bývalo obvykle zvykem, ale šest ukloněných trámů – štenýřů. 

Za první světové války v říjnu roku 1916 vojáci rozbili na věži tohoto kostela zvon sv. Mikuláše a odvezli kov na výrobu děl, kromě toho byly rekvírovány i cínové píšťaly kostelních varhan.

V době druhé světové války byl kostel jedním z mála míst, kde se čeští občané mohli veřejně a beztrestně shromažďovat a povzbuzovat své síly a víru v lepší budoucnost. Nicméně stejně jako za první války, i nacisté sáhli na zvony. Jeden, který byl nově pořízený po první světové válce, byl nenávratně ztracen, druhý zvon, původní starý a menší, byl po válce nalezen a vrátil se do Tiché. Zchátralé varhany musely být opraveny v roce 1947 a v roce 1951 pak byla obnovena šindelová střecha na věži kostela.

Tichavský kostel byl od svého vzniku kostelem filiálním, nikoliv farním, což znamenalo, že podléhal farnímu kostelu sv. Martina ve Frenštátě p. R.. Na zřízení expozitury s kaplanem si Tichá musela počkat až do roku 1846. Dekretem ze dne 17. června toho roku byl do Tiché ustanoven kaplan P. Karel Géla, který mimo normální plat dostával dotaci z náboženského fondu. Obec se tehdy zavázala, že bude vlastním nákladem udržovat farní kostel a také školu. Od zřízení kaplanky byl jen krůček k vyfaření Tiché z frenštátské farnosti a přeměně na samostatný farní úřad v roce 1874, prvním farářem se stal František Pavlík, rodák ze Starého Jičína.

Jak kostel zanikl? Na co byly použity zbytky stavby?

Unikátní ukázku středověké tesařské práce, jakou představoval farní kostel sv. Mikuláše, 13. srpna 1964 zničil požár. Za bouřky kostel zasáhl blesk a dobře vyschlé a naimpregnované dřevo se rázem ocitlo v jednom plameni. Přestože se k hašení sjelo několik hasičských sborů, stavba vyhořela do základů. Zvony se roztavily, zbyla jen část roubené hlavní lodi a nosné trámy věže.

 

 

Přestože se k hašení sjelo několik hasičských sborů,stavba vyhořela do základů.                                                                                                                         Odklízení následků požáru.

Podobu zaniklého kostela zachycují dobové pohlednice a také větší soubor fotografií, které byly pořízeny při požáru. Ze zbytků kostela byla na hřbitově postavena zvonička s kuželovitou stříškou, podobnou zakončení hlavní věže vyhořelého kostela.

V roce 2009 byla kvůli špatnému stavu původní zvonička nahrazena replikou.

 

 

I když by se zdálo, že ničivým požárem byly definitivně smazány stopy povodního kostela, a kromě několika fotografií a pamětnických vzpomínek nezbylo zhola nic, přece jen je možné se setkat s drobnými odkazy v našem kraji. Například kostel sv. Anny v Rožnově pod Radhoštěm, který byl postaven v letech 1939 – 1941 v areálu dřevěného městečka rožnovského skanzenu. Předlohou byl kostel z Větřkovic, který však (stejně jako kostel sv. Mikuláše v Tiché) v roce 1887 lehl popelem. Kostelní věž však není kopií věže větřkovického kostela, ale připomíná věž dřevěného kostela v Tiché. Kolem kostela je dřevěný ochoz s mimo jiné i ohořelými kovanými dveřmi z již zmiňovaného tichavského kostela. V síni kostela sv. Anny je kamenná nádoba na svěcenou vodu a zpovědnice, která také stávala původně v dřevěném kostele v Tiché.

Dřevěný tichavský kostelík se také vcelku podobal kostelu sv. Kateřiny v Ostravě – Hrabové. Bohužel, ani hrabovský kostel neunikl ničivému požáru a 2. dubna 2002 rovněž lehl popelem. Po roce od požáru začala na místě, kde téměř pět století stával původní kostel, stavba kostela nového. Vnější podobu má stejnou se svým předchůdcem, interiér už je zařízen moderněji. I přesto, že se jedná už jen o pouhou napodobeninu, více či méně věrnou, z pozitivního hlediska je možno nynější stavbu chápat jako snahu o zachování maxima možného z původního kostela pro příští generace.

A odkazem největším budiž vzkaz pro budoucí generace – český nápis, který byl za oltářem dřevěného kostelíka:

„AŤ SI BUDE, JAK SI BUDE, PŘEDCE JAKSIK BUDE, JEŠTĚ NIKDY NEBYLO, ABY JAKSI NEBYLO.“

Provizorium – kdy vzniklo a jak vypadalo?

Požár nezničil jen stavbu dřevěného kostela, ale také místo, kde se věřící pravidelně scházeli. Z tohoto důvodu bylo po požáru dřevěného kostela na farním pozemku přistaveno tzv. provizorium. Farníci se svépomocí do stavby pustili hned po získání povolení.

Stavba začala už na podzim roku 1964, do té doby se mše svaté sloužily v budově u dnešních panelových bytů, kde byly kanceláře Svazarmu a stolařská dílna pana Holuba (dnes již stavba nestojí). Pamětníci vzpomínají, že tehdejší předseda MNV nabízel prostor v hospodě na Špici (dolní konec obce). Na schůzi to však ženy-důchodkyně rázně odmítly s tím, že pokud nebude nabídnuto lepší místo, nebudou chodit vypomáhat na pole.

Interiér provizoria.

Vstupem do provizoria byla farní stodola, zbývající prostor byl přistavěn. Vybavení, např. lavice, pocházelo z jiných kostelů, především těch zrušených v pohraničí. Mše se zde sloužily až do roku 1976, kdy byl dostavěn a vysvěcen kostel nový.

Stavba nového kostela 

Touha po obnovení kostela byla veliká, doba této myšlence však příliš nakloněna nebyla. Nebylo možné postavit repliku vyhořelého kostela, přesto 10. prosince 1964 bylo vydáno povolení ke stavbě nového kostela. Budoucí podobu kostela navrhl akademický architekt Lubomír Šlapeta.

Nový kostel byl postaven na stejném místě: zděný, s vynikajícím pojetím interiéru, rovněž zasvěcen sv. Mikuláši.

Obětavou prací farníků se v roce 1976 podařilo původní kostel nahradit novou, moderně pojatou stavbou. Byl zde také instalován oltář, který se původně nacházel v nemocniční kapli v Novém Jičíně. Poděkováním všem, kteří se na této stavbě podíleli, budiž pamětní deska s nápisem: „Co blesk vzal, věřící lid opět zbudoval.“

Popis moderního vzhledu nového kostela nejlépe vystihuje ve svém článku, který vyšel 9. dubna 1977 v Lidové demokracii č. 14,  novinář František M. Liška:            

„Nové pojetí tichavského kostela odpovídá potřebám obnovené liturgie svým architektonickým ztvárněním. Prostor hlavní lodi je široký a krátký, do vějíře tvarovaný tak, aby všichni věřící byli co nejblíž oltáři a bezprostředně mohli sledovat obřady. Dispozice je centrální, s oltářem čelem k věřícím. Proti němu jsou vějířovitě seskupeny lavice. Šikmá střecha tvoří uvnitř chrámu stropní podhled, který se zvyšuje směrem k oltáři a snižuje ke křestní a zpovědní kapli. Z kaple je široký průhled do hlavní lodi a na oltář a bohoslužbu lze odtud sledovat stejně jako z hlavní lodi. Zpovědnice je umístěna v nejnižším místě zešikmeného stropu. Pocit uvolnění a povznesení, s kterým člověk odtud vychází, je násoben vzestupnou linií zešikmeného stropu, který odtud stoupá směrem k oltáři. Vše tu má svůj řád a gradaci, zaměřenou k liturgickému poslání. Podél zadní stěny hlavní lodi, mírně zakulacené, je ze stropu na ocelových lanech zavěšen kůr, který se jakoby bez tíže lehounce vznáší v prostoru. A bez tíže je tu hudba i hlas. Nezkresleno technickým zesilovacím zařízením, je zde i nejtišší pronesené slovo dobře slyšitelné. Dokonalé akustiky bylo dosaženo nerovnoběžným postavením stropů a stěn, obepínajících akustický prostor.

Přirozeného účinu dosahuje i osvětlení chrámu. Kromě velkého okna po obou stranách presbytáře a velkého okna na kůru bylo dáno osvětlení lidské měřítko: Podle výšky lidského těla jsou tu komponována okénka v zadní stěně chrámové lodi, s výhledem do kraje. Nad nimi se indiferentní svítidla spojují v poklidném účinu s dobrým laděním barev, povrchovým řešením stěn kostela, v nichž nejkrásnější účin má dřevo. Stropy a krov kostela jsou ze železobetonu, ale podbíjení stropů tvoří přírodní jasanové latě. Tichavské jasany daly své štíhlé kmeny stropům a duby se proměnily v kostelní lavice se sklopnými klekadly na bílé mramorové podlaze. Z dlaně kraje bylo přijato téměř vše, z čeho byla tvořena stavba. Základy, podnož a věž jsou zbudovány ze žulových kvádrů z Žulové na Jesenicku, zdi z masívních pálených cihel z Bašky. Všechno to, spolu s krytinou z mědi, přetrvá čas.

Loni v prosinci, v předvečer svátku svatého Mikuláše, v předvečer tradiční tichavské pouti, rozhlaholil se na věži nového právě vysvěceného tichavského kostela zvon Mikuláš. K poctě a radosti všech, kdo se o nový kostel zasloužili. Dílo se podařilo. A dva Laši si šťastně podali ruku. Místečan architekt Šlapeta a – za všechny ostatní, v lašském kroji a s kyticí – Tichavjan Fojtík.

Starobylý dřevěný kostelíček býval pýchou Tichavských. Jejich slávou bude teď tento nový, žulový, u jehož vchodu hlásá prostá deska, že co oheň vzal, lid postavil znovu.“

Pozvánka na svěcení nového kostela.

V roce 1981 byly v novém kostele sv. Mikuláše posvěceny i nové varhany a od roku 1989 je v něm umístěna nová mozaika patrona kostela sv. Mikuláše od autora Antonína Kloudy.

V roce 2005 byla původní věž zvýšena z 12,5 m na 18 metrů. Při této příležitosti byl instalován k původním dvěma zvonům (Maria a Mikuláš) také zvon Cyril a Metoděj. Na realizaci úpravy věže a pořízení nového zvonu nemalou měrou přispěli také krajané ze Švýcarska.

Poblíž kostela u vstupu na hřbitov je rokokový kamenný kříž z roku 1770. Zdobil prostranství před dřevěným kostelem, vydržel požár a tak může být považován za spojení minulosti a současnosti.

A ještě jedna zajímavost…

Na připraveném podstavci u schodiště k novému kostelu měla podle původních návrhů stát socha svatého Mikuláše, vyrobená už dříve ve Spojených státech amerických slavným frenštátským rodákem, sochařem Albínem Poláškem (autorem sochy Radegasta a sousoší Cyrila a Metoděje před kaplí na Radhošti). Bohužel v období normalizace bylo znemožněno převézt sochu přes hranice a tak zůstala spolu s mnoha dalšími, které Polášek odkázal rodnému Frenštátu, v USA dodnes. Pozdější snahy o získání tohoto dědictví se nezdařily, protože sochy se staly po odmítnutí majetkem státu Texas.

OSOBNOSTI SPOJENÉ S KOSTELEM SV. MIKULÁŠE:

Lubomír ŠLAPETA

* 9. prosince 1908 - Místek / + 11. dubna 1983 – Olomouc

Lubomír Šlapeta se narodil 9. prosince 1908 v Místku (dnešní Frýdek-Místek). Společně se svým bratrem Čestmírem, dvojčetem, tamtéž navštěvovali obecnou školu a společně ještě i české reálné gymnázium (dnešní Obchodní Akademie na Palackého třídě ve Frýdku-Místku). Studia však nedokončili a roku 1923 odešli na Odbornou školu stavitelskou do Brna. Zapojili se do aktivit brněnského klubu architektů a Lubomír se podílel na realizaci přednáškového cyklu „Za novou architekturu“.

Maturitu složil v roce 1927, potom vystřídal několik zaměstnání v oboru, například působil i v Třinci, kde se podílel na projektech průmyslových objektů pro Třinecké železárny. Na doporučení svého pražského kolegy Herberta Sprotta se přihlásil na Akademii umění a uměleckých řemesel ve Vratislavi. Na základě několika odeslaných kreseb byl přijat ke studiu u profesorů Adolfa Radinga a Hanse Scharouna. Záhy jej následoval také bratr Čestmír. Lubomír se již v následujícím roce stal nejprve asistentem a brzy nato i spolupracovníkem svých profesorů.

Po návratu ze studií podnikla dvojčata studijní cestu do Francie a Spojených států amerických (1930 – 1931). Po návratu zpět si založili vlastní kancelář Akademičtí architekti Šlapetové. V červnu roku 1937 se Lubomír oženil a usadil se v Olomouci. Další spolupráce bratrů byla už jen příležitostná.

Po skončení druhé světové války stál v roce 1946 společně s F. V. Mokrým, Janem Zrzavým a dalšími u zrodu katedry výtvarné výchovy na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci, kde pak také přednášel o bytové kultuře. Nedlouho po komunistickém převzetí moci byl roku 1949 nucen univerzitu opustit. V padesátých letech krátkodobě pracoval v nově vznikajících státních projektových organizacích, většinou se ale věnoval soukromému projektování. V roce 1958 byl vyloučen ze Svazu architektů ČSR, čímž mu byla další soukromá činnost znemožněna.

Na podzim roku 1963 mohl krátce navštívit Spolkovou republiku Německo, kde se setkal se svým učitelem Hansem Scharounem. Ten ho pozval ke spolupráci, to mu však bylo umožněno až o tři roky později a v letech 1966 – 1969 Šlapeta pracoval v západoberlínském ateliéru svého učitele. Podílel se na projektech divadla VW ve Wolfsburgu, Státní knihovny v Západním Berlíně a spolkového velvyslanectví v Brazílii. V průběhu berlínského pobytu začal rovněž připravovat své vrcholné dílo pozdního období, návrh kostela sv. Mikuláše pro Tichou u Frenštátu pod Radhoštěm – jedné z řídkých sakrálních novostaveb, které mohly za období socialismu vzniknout.

Po návratu domů se věnoval drobnějším projektům pro soukromé zadavatele (víkendové a rodinné domy) a většinu tvůrčí energie tentokrát směřoval k úpravám chrámových interiérů v souladu s liturgickou reformou, schválenou Druhým vatikánským koncilem.

Lubomír Šlapeta zemřel 11. dubna 1983 v Olomouci. V roce 1990 byl rehabilitován rektorem Univerzity Palackého v Olomouci a v následujícím roce rovněž příslušnou komisí Obce architektů.

Antonín KLOUDA

* 26. června 1929 / + 3. února 2010

Výtvarník, významný tvůrce mozaiky a vitráží na mnoha místech nejen České republiky, autor mozaiky sv. Mikuláše a okenních vitráží v kostele sv. Mikuláše v Tiché.

Jeho práci nalezneme také v Bazilice Zvěstování Panny Marie v Nazaretě, kde umělci z celého světa zobrazili ve svých mozaikách Pannu Marii. Antonín Klouda svým dílem zastupuje Českou republiku.

Zemřel 3. února 2010, pohřben byl 12. února v Praze-Břevnově.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kloudova mozaika v Bazilice Zvěstování Panny Marie v Nazaretě.

Mozaika sv. Mikuláše v tichavském kostele

TICHÁ V DÍLECH ZNÁMÝM I NEZNÁMÝCH UMĚLCŮ

Ludvík BORTL

* 20. 8. 1884 Kopřivnice / + 11. 4. 1972 Nový Jičín

Lidový malíř z Kopřivnice, byl konstruktérem automobilů. V padesátých letech žil ve Frenštátě p. Radhoštěm a ve svých kresbách zachytil zdejší krajinu, architekturu i sakrální stavby.

Obsáhlá kolekce jeho prací je uchována v muzeu Fojtství v Kopřivnici.

Interiér dřevěného kostela sv. Mikuláše v Tiché. (autor: Ludvík Bortel)

Jan Václav SLÁDEK

* 21. 2. 1909 Hukvady / + 8. 10. 1992 Ostrava

Akademický malíř, spisovatel, fejetonista, rodák z Hukvald. Narodil se v rodině ševce, který v létě zastával místo kastelána na hukvaldském hradě. Po maturitě na gymnáziu v Příboře studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové.

Učil, potom se stal samostatným výtvarníkem. Byl obdivovatelem Leoše Janáčka, motivem jeho prací byly převážně Hukvaldy a valašští zbojníci, maloval i krajinu na Novojičínsku a ve Štramberku. Velkou část svých obrazů věnoval hukvaldské škole.

Jaroslav SEIFERT

* 23. 9. 1901 Žižkov / + 10. 1. 1986 Praha

Byl básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel uměleckého směru poetismu, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), národní umělec.

V Tiché se několikrát zastavil za svých častých zájezdů do Beskyd v třicátých letech a také po válce. Dojmy z dřevěného kostelíka mu byly podnětem k básni „V tichavském kostele“, která byla vydána v březnu 1955 jako bibliofilie. Společně se Seifertem navštívili Tichou i básník Vladimír Holan a spisovatel Karel Konrád.

Co je to bibliofilie?

Z řeckého biblos – kniha a filia – láska, náklonnost, česky knihomilství. Odvozeně je to výraz označující krásnou knihu, vydanou se zvláštním zřetelem k úpravě, často ilustrovaná originálními grafikami. Zpravidla vychází v malém nákladu na kvalitním papíru a jednotlivé výtisky bývají někdy číslovány i podepsané autory. V případě Seifertovy básně „V tichavském kostele“ jde o dílo vydané u příležitosti básníkovy návštěvy Frenštátu p. R. a okolí v počtu 400 výtisků na ručním maršovském papíru. Výtisk má 12 stran, obálku ozdobil Antonín Strnadel, český malíř, grafik a ilustrátor, národní umělec.

Leoš JANÁČEK

* 3. 7. 1854 Hukvaldy / + 12. 8. 1928 Ostrava

Český hudební skladatel klasické hudby, jeho dílo vychází z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska.

Tichou navštívil několikrát za sběratelským účelem, když zapisoval lidové písně pro třetí sbírku Františka Bartoše, která vyšla v roce 1901. K Tiché mají vztah jeho „Lašské tance“ – původní název Valašské tance (op. 2) z roku 1888. V „Národních písních moravských v nově nasbíraných“ (1901) zaznamenal z Tiché popěvek „Kolo“, čís. 1872.

Jan KNEBL

* 31. 12. 1866 Trojanovice / + 22. 11. 1962 Frenštát pod Radhoštěm

Sochař a malíř valašského kraje. Narodil se v Trojanovicích, absolvoval Odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Krátkou dobu pracoval u sochaře Pohlnera ve Dvorcích a následně studoval ve Vídni a Budapešti.

Po svém návratu do Frenštátu p. R. vytvořil mnoho děl, náměty čerpal z valašského kraje. I tichavský dřevěný kostelík se pyšnil Kneblovým vyřezávaným betlémem, ten byl bohužel zcela zničen při požáru v srpnu 1964. Přesto ale kostel zůstává dál živý v jeho dalších dílech. 

Kostelík se odráží v hladině rybníka.

Čelní pohled.

Interiér dřevěného kostela.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní zvonička (postavená v roce 2009).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Plánek provizoria.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kostel sv. Mikuláše - před zvýšením věže.

Kamenný kříž z roku 1770.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kresba dřevěného kostelíku v Tiché. (autor: Ludvík Bortel)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaroslav Seifert:                                 V tichavském kostele

Na kůru kvílí ještě píšťaly, kostel se prázdní, nikoho tu není. Jen šmouhy vůně, které zůstaly, vznášejí se tu svatým na rameni.

Chvilkou je slyšet praskot v trámoví, o které zlehka opírám si hlavu, jako bych čekal, že mi odpoví. Však slyším v něm jen tichý hukot splavu.

To šumí Lomná někde blízko hor, jež dneska ráno růžový šat měly. Kdo to však mluví? Už je prázdný chór, varhany v tichu dávno oněměly.

Venku je jaro; opřen o vánek, pták, celý v černém sedí tam a píská. To asi země ústy studánek, to asi stromy ševelí sem zblízka.

Včera tu byla svatba; na zemi našel jsem snítku myrty, byla svěží. Zavírám oči a ať zdá se mi, že mi teď někdo kolem krku leží.

Kdopak ti, řeko, ráno navlékal na nízké břehy věnečky a kvítí? Kus života bych dneska za to dal, tvou ruku ve své v této chvíli míti.

Však dobře vím, že už mi žádná z těch, po kterých někdy ohlížím se kradí, nenechá navždy ústa na svých rtech a sbohem pošle usměvavé mládí.

Tys přece přišla ke mně zpomala a já ti dlaní sevřel ruce spěšně. Ještě že jsi se na mne usmála, ještě že kvetou podél cesty třešně.

Přitiskl jsem si tvář svou na vlasy, neviděl nic než ohbí dívčí paže. Nu dobře, ať jen tvář svou schová si, třpytivé oči ani neukáže.

Ať jsou to květy, nebo jenom sníh, ať celý kostel se tu se mnou točí, jen když ji držím pevně v rukou svých! A teď, a teď - teď otevírám oči.

Jen šmouhy vůně, které zůstaly, vznášejí se svatým na rameni. Na kůru ještě kvílí píšťaly, kostel je prázdný, nikoho tu není.