2. ŠKOLA

„Ve všech menších městech a městečkách neb aspoň v místech, kde jsou farní a filiální kostely, musí být školy triviální (obecné), v nichž se dítky učí náboženství, biblickým dějinám, čtení, písmu kurentnímu, čtyřem základním operacím početním i jednoduchému počtu trojčlenkovému a konečně hospodářství. Takové školy potřebují dvou světnic i bytu učitelova. Povinnost zřídit školy triviální mají obec společně s vrchností … .“ - toto je část znění školního řádu, který vypracoval I. Felbiger na pokyn Marie Terezie. Úředně byl tento řád vyhlášen 5. prosince 1774 a stal se základem obecného školství v celé tehdejší monarchii.

Kdy byla postavena první škola?

V roce 1785 bylo v obci 47 školou povinných dětí a ty chodily do Frenštátu. Protože špatné počasí často znemožňovalo školní docházku, rozhodla se obec postavit školu. Z historických pramenů je zřejmé, že v Tiché probíhala výuka už od roku 1789.                

První zmínka o snaze v Tiché postavit školu je z 12. května 1791, kdy zástupci obce v čele s fojtem Josefem Vojtkem žádali vrchnost (olomoucký arcibiskup) o darování materiálu na stavbu školy nebo o dodání potřebného dřeva k pálení cihel, stavebního dřeva a šindelů za přiměřenou cenu. Školní budova byla postavena na vlastní náklady obce u kostela v roce 1791 a patronátní právo vykonávala pozemková vrchnost, od níž dostával učitel k vytápění učebny dřevo. Škola byla přízemní, měla předsíň, jednu učebnu, světnici, kuchyň a komoru pro učitele, rovněž také dřevník. Prvním tichavským učitelem byl asi Heinrich Khesel.

Když byla roku 1868 novým školským zákonem uzákoněna povinná školní docházka až do 14 let (před tím jen do 12 let), zvýšil se počet žáků natolik, že obec musela přistoupit k rozšíření školní budovy. Místo přístavby dalšího patra ale došlo ke stavbě nové dvoupodlažní školní budovy na místě původní, která byla v květnu 1876 zbořena.

Slavnost posvěcení základního kamene nové školní budovy se konala 26. června 1876 a v roce 1877 bylo dílo hotovo a Tichá se pyšnila novou školou, která měla dvě učebny, byt správce školy (tehdy tzv. nadučitele), dalšího učitele, školníka, knihovnu a také místnost pro obecní kancelář. V roce 1883 pak došlo k rozšíření na učebny tři a se stále se zvyšujícím počtem žáků byla v roce 1902 povolena ještě čtvrtá třída. Pro nedostatek místa ale byl tento záměr realizován až v roce 1904. Ve staré škole byla tehdy v přízemí 1. třída, v prvém poschodí 3. a 4. třída (každá měla dvě oddělení), kdežto druhý postupný ročník byl umístěn do 1. patra Starého Fojtství (dnešní restaurace Fojtství). Tam jako žák druhé třídy nastoupil Arnošt Čunta, autor pamětnických záznamů té doby.

Fotografie vlevo: stará škola (rekonstrukce v 70. letech 20. století). Vpravo pozvánka na oslavu 100 let postavení "staré školy".

Stálý nedostatek potřebného místa pro žáky vyřešila až stavba další nové a modernější školy na novém místě, která probíhala v letech 1905 – 1907. „21. srpna 1905 ponejprv dělníci rýpli lopatou do země na staveništi nové školní budovy …“ (ve školní kronice zaznamenal učitel Emil Bordovský) a na počátku školního roku 1907/1908 byla budova odevzdána svému účelu, ke kterému slouží až do dnes.

Měla nová škola německou třídu?

Že ke stavbě nové školy došlo, na tom měl veliký podíl nadučitel Emil Bordovský. Druhou osobou, která rozhodovala, byl továrník Leopold Parma starší, toho času starosta obce. Ten chtěl, aby byla ve škole zřízena německá třída, avšak narazil na odpor nadučitele. Došlo ke sporu, do kterého zasáhly i vyšší úřady. Při vyhrál pan nadučitel, takže německá třída nevznikla. Spor trval až do smrti Leopolda Parmy. Přenesl se i na faráře Al. Lusku, který přišel do Tiché po páteru Spáčilovi v roce 1911. Bordovský byl v té době samozřejmě i varhaníkem a zpěvákem při bohoslužebných obřadech. Sporem mezi nadučitelem a Parmou se páter Spáčil ovlivnit nenechal. Jinak tomu bylo u pátera Lusky; po jeho příchodu Bordovský funkci varhaníka složil.

Za nacistické okupace byla škola vystavena germanizačnímu tlaku. Do vyučování byla zařazena povinná němčina a také učitelé museli složit zkoušku z němčiny.

Školní zpráva (dnešní vysvědčení) ze školního roku 1941/1942.

Zatímco v době nástupu nacismu (1938/1939) byl „pouze“ název Československé republiky začerněn a nahrazen nápisem Protektorát Čechy a Morava, v tomto školním roce je u všech textů dominantní němčina.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak probíhala výuka po 2. světové válce?

Po válce se vyučovalo v pětitřídce a po školské reformě v roce 1953 byla v Tiché zřízena základní osmiletá a po několika letech devítiletá škola. Děti tím získaly možnost absolvovat přímo v obci celou povinnou školní docházku.

V obecní kronice je od roku 1946 zmiňována vedle obecné školy i mateřská školka, ale přesné datum vzniku není známo. Víme, že v dubnu 1948 byla školka přemístěna do budovy č. p. 278, jedné z vil rodiny Parmů. Od září tohoto roku pak byla rozdělena na dvě třídy. Od roku 1951 byla při tichavské národní škole zřízena družina mládeže, společná vývařovna obědů a jídel byla umístěna v mateřské škole.

Úplná osmiletka (ZŠ), respektive devítiletka (ZDŠ) byla v Tiché jen do roku 1974, protože počet žáků se snižoval (škola zredukována na čtyři třídy) a bylo výhodnější posílat vyšší ročníky do Frenštátu p. R., a tak se děje i v současnosti. Od roku 1996 je tichavská škola pětitřídní.

Budova staré školy byla v letech 1986 – 1987 přestavěna na obytný vícebytový dům a bohatou historii připomíná už jen pamětní deska, kterou značně ohlodal zub času:

„S POMOCÍ BOŽÍ A SPOJENÝMI SILAMI DÍLO ZAPOČATO DNE 26. ČERVNA 1876. OPRAVENO 1987.“

Učitelé v Tiché:

Za zmínku určitě stojí i krátké zastavení u dvou učitelů, kteří na tichavské škole působili. Emil Bordovský se nemalou měrou podílel také na rozvoji společenského života v Tiché. František Horečka je významný spisovatel a básník.

Emil BORDOVSKÝ

* 14. října 1864 – Frenštát pod Radhoštěm / + 8. listopadu 1929 – Frenštát pod Radhoštěm

Emil Bordovský se narodil 14. října 1864 ve Frenštátě p. R., vzdělání získal na učitelském ústavu v Příboře. V katalogu Vědecké knihovny v Olomouci je zapsán jako pedagog, kulturně-osvětový pracovník, kronikář a vlastivědný pracovník. Mimo Tichou, kde vyučoval v letech 1899 – 1926, působil také ve Frenštátě p. R., Trojanovicích a Palkovicích. Významně se zapsal jak do kulturního, tak i společenského dění v obci. Zajímalo ho, jak lidé v obci žijí, jaké mají starosti, snažil se poznat klady i zápory jejich povah a „odstraňovat tmu“, jak prý sám říkal, a že té tmy před první světovou válkou bylo nadmíru.

Již v prvním roce svého působení v Tiché, roku 1899, začal s dětmi z obecné školy nacvičovat školní vánoční představení s názvem Mladí pastýři betlémští. V roce 1900 zakládá s mladými lidmi čtenářsko-pěvecký spolek „Vlastimil“ a nacvičuje první divadelní hru. Z výtěžku za vstupné byly zakoupeny knihy pro spolek. Po zániku „Vlastimila“ v roce 1906 zakládá místní „Národní jednotu“ a za spolkovou místnost volí Obecní hostinec. Dříve využíval pro školní divadelní představení spolkovou místnost „Spolku svatého Josefa“ na Starém Fojtství. Divadelní představení se od roku 1908 konala pravidelně několikrát do roka, a to i v době první světové války.

Po válce dochází v republice k rozvoji sokolského hnutí. V roce 1919 stál u vzniku tělocvičné jednoty Sokol v Tiché, v letech 1925 – 1926 byl předsedou spolku včelařů. V neposlední řadě je potřeba uvést, že se stal 1.obecním kronikářem, a to i po odchodu do důchodu v roce 1926.

Emil Bordovský byl autoritou pro mladé i staré, jak v Sokole, tak ve škole a v obci. Zemřel 8. listopadu 1929 ve Frenštátě pod Radhoštěm.

František HOREČKA

* 25. března 1894 – Frenštát pod Radhoštěm / + 25. února 1976 – Nový Jičín

Významný spisovatel, básník, dramatik a kulturní pracovník, jehož tvorba je věnována především Valašsku. Narodil se 25. března 1894 ve Frenštátě p. Radhoštěm. Vystudoval učitelský ústav v Příboře, pak až do roku 1958 působil jako učitel, nejdéle ve Frenštátu. Učil také v Kunčicích pod Ondřejníkem a v Tiché. Zde nastoupil jako učitel v roce 1915 a vrátil se sem po první světové válce, po návratu z haličské a italské fronty a pokračoval ve svém působení v letech 1919 – 1924. Společně s učitelem Emilem Bordovským stál roku 1919 u zrodu tělocvičné jednoty Sokol.

Od roku 1924 učil na frenštátské měšťance mimo válečných let 1942 – 1945, kdy ho nacisté z trestu přeložili do Šenova. Kromě literatury, která se stala jeho hlavním zájmem, zajímal se také o výtvarné umění, o němž jak psal, tak i přispíval malbami. Debutoval sbírkou veršů Drsný živel (1915), z prozaických knih připomeňme například povídkový cyklus My z hor (1939, přepracovaný 1962) nebo dramata Nápoj lásky (1921), Ondráš z Janovic (1935). Nezapomínal také na děti a napsal i několik pohádkových knížek, například Kouzelná píšťalka (1942) nebo Když rozkvétá kapraď (1944). Je autorem řady vlastivědných knih a několika studií o Petru Bezručovi, významná je jeho monografie Nářečí na Frenštátsku (1941).

František Horečka zemřel 25. února 1976 v Novém Jičíně.

Významné dřeviny na školním pozemku:

U příležitosti ukončení světové války byla v Tiché 4.května 1919 uspořádána slavnost. Na památku příštím generacím byly v zahradě nové školy zasazeny dva stromy: Lípa svobody a Lípa Masarykova. Vzhledem ke stáří a bezpečnosti okolí byly nedávno pokáceny.

Pomník T. G. M. na školním pozemku:

23. července 1928 navštívil nedaleký Frenštát p. R. všeobecně vážený prezident Tomáš Garrigue Masaryk, tedy v roku 10. výročí vzniku samostatného Československa. Tato návštěva ovlivnila i tichavské obyvatelstvo.

Ve výročí prezidentových 80. narozenin byla v roce 1930 v nové budově tichavské školy zasazena pamětní deska. Tu „z vděčnosti věnuje obec Tichá“. V roce 1935 pak byl TGM jmenován čestným občanem Tiché. V roce 1938 mu byl postaven a 28. srpna téhož roku, tedy těsně před mnichovským diktátem, slavnostně odhalen pomník u nové školy.

 

 

 

Jak vypadala pozvánka na slavnostní odhalení pomníku?

V pozvánce na odhalení pomníku T. G. Masarykovi se dovídáme, že:

„Výbor pro postavení pomníku presidentu Osvoboditeli v Tiché pořádá v rámci oslav 20letého trvání naší samostatnosti v neděli 28. srpna 1938 Národní slavnost - odhalení pomníku presidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi, čestnému občanu obce Tiché pod protektorátem p. zemského presidenta Černého, p. okr. Hejtmana rady Cidlíka z Místku a obecní rady v Tiché.

Tato slavnost na Frenštátsku pod Beskydami bude současně manifestací pro jednotu národa, legionářskou tradici, brannost a nezávislost našeho státu, a proto doufáme, že přijdete všichni nás posílit, aby slavnost byla velkým národním svátkem.

V neděli 28. srpna 1938 všichni do Tiché pokud možno ve svých spolkových krojích neb národních krojích!

Program slavnosti nám dokládají tyto fotografie pořízené panem Fráňou Humlem z Frenštátu pod Radhoštěm.

1. ráno budíček

2. o půl 2 hod. odpol. sraz všech spolků, korporací a občanstva a uvítání hostí „U nové cesty“

3. odchod průvodu k pomníku padlých ve světové válce z Tiché, vzpomínka a uctění jejich památky (viz. fotografie vlevo)

4. pokračování průvodu k nové škole k pomníku (viz. prostřední fotografie)

5. zahájení slavnosti a projevy protektorů

6. vztyčení státní vlajky a ODHALENÍ POMNÍKU (viz. fotografie vpravo)

7. slavnostní řeč profesora učitelského ústavu z Opavy pana A. Zbavitele

8. slavnostní sbory zapěje mužský sbor těl. jednoty Sokol ve Frenštátě p. R., dir. P. uč. Mikula, a Pěvecký kroužek z Vlčovic řízením p. řídícího Lichnovského

9. defilé před pomníkem

Co bylo s pomníkem za okupace? Jaký osud měl po únorových událostech roku 1948?

Vlivem dějinného vývoje postihl pomník neradostný osud. Za okupace musel být odstraněn, ale podařilo se ho uschovat ve skladišti na sokolském stadiónu. Po osvobození sice byl obnoven v původní podobě, ale ne nadlouho. Po únorových událostech roku 1948 byl v květnu 1953 opět stržen a odsouzen ke zničení. Pamětníci uvádějí, že socha byla stržena, rozbita na kusy a hozena do potoka. Říká se také, že tělo je zabetonováno v základech panelového domu v centru obce. Jisté je, že hlavu se podařilo zachránit a ukrýt rodákem Hynkem Kopelcem, pravděpodobně v kůlnách za kulturním domem, kde byla zakopána. Tam přečkala desítky let až do 3. června 1990, kdy byl pomník s torzem znovu odhalen. Tentokrát snad už natrvalo.

 

 

GEOLOGIE

Geologicky oblast Tiché náleží do Karpatské soustavy, mladého pásemného pohoří, vzniklého koncem druhohor a ve třetihorách působením několika fází alpinského vrásnění.

Pro přírodní park Podbeskydí, kde se obec nachází, je jednou z geologických zvláštností významný výskyt vyvřelých hornin těšinitů a pikritů, který je jedinečný i v celosvětovém měřítku.  

V Tiché se tyto horniny nachází ve svahu pod kostelem. Malý výchoz pozměněného těšinitu také najdeme v korytě říčky Tichávky u „cimentové“ lávky pod kostelem. V hornině lze najít až 1 cm velké žluté krystaly minerálu titanitu, bílá až namodralá zrna tvoří leukoxen, tmavé horninotvorné minerály jsou přeměněny v chlorit.

Co je to výchoz?

Geologický termín označující místo na zemském povrchu, ve kterém je podložní vrstva částečně nebo úplně odkryta a vystupuje na zemský povrch.

Pikrit můžeme vidět v povodí dna Tichávky, například tento přirozený splav u lávky pod kostelem.

Charakteristika hornin vyskytujících se v Tiché:

Pikrit je tmavě zelená, silně hydrotermálně přeměněná nestejně zrnitá hornina. Jedná se o vysoce zásaditou horninu s přeměněnými klikatými vyrostlicemi olivínu. Špinavě zelený olivín výjimečně tvoří v pikritech přes 1 cm velké krystaly. Je proniknut velmi nepravidelně omezenými žilnými tělesy černých, jemnozrnných homogenních hornin, které představují horniny vzniklé smíšením vulkanického materiálu a sedimentů s převahou sedimentární složky prachovců či jemnozrnných pískovců.

Název pikrit vznikl v 19. století a pro velký obsah hořčíku je odvozen od řeckého slova pikros, což znamená hořký.

Těšinit – jedná se o velmi podobnou horninu jako pikrit avšak podstatným minerálem této horniny je analcim nebo titanit, jenž byl zcela výjimečně nalezen právě zde ve formě 7 mm velkých žlutavých tabulek.

Těšinity dostaly jméno v 19. století podle města Těšína, které bylo v té době důležitým hospodářským i kulturním centrem celé oblasti. Výskyt výjimečný na Severní Moravě v pásmu Valašské Meziříčí – Frenštát – Tichá – Český Těšín. Jeho zvětráním vznikla půda „červenica“.

Pro někoho, kdo se s geologií potkává náhodně, nanejvýš tehdy, když zakopne o kámen při výletu, mohou tyto názvy znít nesrozumitelně a záhadně. Pod těmito termíny se skrývají různé křemičitany hořčíku, železa, vápníku, sodíku, hliníkokřemičité sloučeniny sodíku a vápníku, které se vyskytují v různých magmatických skalách. 

Převážná část rozlohy katastrálního území Tiché má podklad tvořený vápnitými jílovci a slínovci spodní křídy (druhohory), ostrůvky svrchnojurských slínů a vápenců (druhohory), a také paleogenních jílovců, pískovců a slepenců (třetihory). Místy jsou zastoupeny vulkanické třetihorní horniny (čediče, fonolity, tufy). Většina území je překryta čtvrtohorními sedimenty (hlíny, spraše), dna místních vodních toků štěrkovými sedimenty. V katastrálním území obce Tiché se vyskytují godulské pískovce a břidlice.

Bylo v minulosti na území Tiché moře? Co zde žilo v dobách, kdy vznikaly zdejší typické horniny?

V době křídy, kdy tyto horniny vznikaly, bylo v těchto místech moře. Z mořských živočichů se tehdy hojně vyskytovali žraloci. Díky hojnosti ryb se pravděpodobně některé skupiny plazů vraceli do vody. 

V křídě se objevují hadi, předchůdci dnešních hroznýšů a krajt, praptáci. K drobným savcům přibývají zejména hmyzožravci, objevují se předchůdci kopytnatců, šelem i primátů.  Mezi členovci byli hojní raci, na souši žilo množství druhů hmyzu, jehož vzestup souvisel s vývojem krytosemenných rostlin. Objevují se například první známí mravenci, vosy, včely, termiti a motýli. V křídě se objevují četné moderní typy stromů, jako platany, vavříny, šácholany a další.

Co je křída?

Křída je vývojová etapa Země, dělí se na spodní a svrchní. Je nejmladším a zároveň nejdelším útvarem druhohor a jednou z hlavních částí geologického času, pokračuje od konce jurského období až do začátku třetihor. Trvá tedy přibližně od 145 do 65 milionů let před současností.  Křída byla pojmenovaná po vzniku velkých ložisek křídy, vytvořených ukládáním schránek mořských bezobratlých.

Konec druhohor je definován velmi jasně – byl vytvořen kolizí s kometou nebo asteroidem, jehož šířka podle některých odhadů činila přes 10 km (kráter má průměr asi 180 km). Kolize s tímto tělesem je pravděpodobně zodpovědná za masové vymírání druhů na přelomu druhohor a třetihor. S dinosaury vymřeli i mořští plazi, ptakoještěři, mnozí bezobratlí i některé rostliny. Savci a ptáci až na pár výjimek přežili toto vymírání bez úhony a v následujícím období se tyto skupiny prudce rozrůzňovaly za vzniku zcela nových vývojových linií.

Během křídy dokončil svůj rozpad superkontinet Pangea do kontinentů, jak je známe dnes, i když jejich rozestavení bylo tehdy jiné.

NEROSTNÉ BOHATSTVÍ

Dolování železné rudy:

O nerostném bohatství Podbeskydí byli majitelé Hukvaldska přesvědčeni odedávna. Snažili se ale především hledat naleziště drahých kovů. Bohatství Beskyd však nespočívalo v drahých kovech, ale v železe. První zmínka o Tiché v souvislosti s těžbou železa se v pramenech objevuje v roce 1674. Nález a těžba železné rudy sideritu (starší český název pro siderit je ocelek) a pelosideritu (siderit silně znečištěný jílovou příměsí) měl v Tiché největší rozmach okolo roku 1730 a v době vlády Marie Terezie. Dolovala se na mnoha místech Hukvaldského panství pro hutě ve Frenštátě p. Radhoštěm, Frýdlantě nad Ostravicí a Čeladné. Až později, roku 1829, byly založeny Vítkovické hutě.

Ještě v polovině 19. století se v tichavském katastrálním území těžila železná ruda v nevelké hloubce 5 až 10 metrů na šesti místech, a to ve třech jámách v Kotlech, dále na Živičkách, v Rakovci a v Potůčkách. Vytěžená ruda se vozila do Frýdlantu nad Ostravicí a do Vítkovic (nyní součást Ostravy). Když se začala dovážet železná ruda ze Švédska, dolování v našem kraji zaniklo (kolem roku 1870).

Jako důkaz zůstaly po dolování vysoké haldy navozené zeminy – splíže – výsypky, z nichž čtyři největší se dochovaly až do 30. let 20. století, pak byly rozvezeny. Stejně jako v Tiché, byly haldy k vidění i v okolí (Rybí, Hodslavice, Mořkov, Veřovice, Frenštát p. R., Kunčice p. O., Čeladná).

Ještě dnes můžeme vidět zbytky výsypů na Živičkách, u Balcarova lesa, Zátopkova lesa a Mořské oko.
 

Dolování železné rudy - SIDERIT (ocelek), výsyp v Zátopkovém lese - z něj vyvěrá štolová voda do bývalého náhonu Turkového mlýna (mezi Z. Švrčkem a A. Jurkem, na horním konci).

 

Černé uhlí a zemní plyn:

V okolí obce Tichá se vyskytují také ložiska zemního plynu a černého uhlí. Celé území spadá do chráněného ložiskového území české části Hornoslezské pánve, v severní části je vymezeno chráněné ložiskové území Tichá (zemní plyn, černé uhlí), v jižní části pak zasahuje chráněné ložiskové území Trojanovice (zemní plyn). V dobývacím prostoru Tichá byl těžen zemní plyn.

 

 

 

 

 

 

 

Půdorys zřejmě první školy v Tiché, asi z roku 1833.

 

 

 

 

Vlevo dřevěný kostelík, vpravo budova staré školy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sraz po padesáti letech od ukončení základní školy před budovou nové školy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedna z lip zasazených před školou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pozvánka na Národní slavnost u příležitosti odhalení pomníku TGM.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní podoba pomníku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pikrit.

Těšinit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Haldy malých dolů na paleosiderity. (fotografie z roku 1960, lokalita: silnice Tichá - Kozlovice)

Halda bývalého malého dolu na siderity. (fotografie z roku 1960, lokalita: silnice Tichá - Kozlovice)