Alžběta Fojtíková, lidová malířka

* 19. 4. 1913 v Tiché / + 20. 2. 1972 v Tiché

Tichavská rodačka „Bětka“ Fojtíková se narodila 19. února 1913 v rodině drobných zemědělců.

Její malířský talent objevil a podporoval již na základní škole místní učitel Josef Petr. V roce 1944 začala navštěvovat odbornou školu uměleckých řemesel brněnské Koliby u prof. Karla Langra, který ji uvedl do světa vynikajících starých maleb na skle, kde si v krátkém kurzu osvojila různé techniky v malování na skle.

Ve čtyřicátých letech 20. století Alžběta Fojtíková nastoupila v hrnčířské manufaktuře u Vojtěcha Mynáře ve Frenštátě pod Radhoštěm jako malířka keramiky. Nepracovala zde však dlouho, protože se musela starat o nemocnou matku a hospodářství.

Za svého života se setkala s mnoha zajímavými lidmi. Znala se s malířem Janem Hrnčárkem (maloval krajinu), se samoukem Ludvíkem Bortlem (krajinář), také s akademickým malířem Antonínem Strnadlem (všichni působili ve Frenštátě pod Radhoštěm) a se zasloužilým umělcem Jiřím Trnkou, na jejichž popud začala malovat obrázky na skle.

Obrázky na skle tvořila podle předloh, které si sama často i barevně namalovala na papír. Na předlohu přiložila sklo a obrázek obkreslila. Kontury provedla temperou a plochy vybarvila olejovými barvami, přičemž pracovala na rubu obrázku.

Malovala nejen obrázky na skle, keramiku, textil i vnitřní stěny domů, ale také klasické obrazy. Tichavské domácnosti dodnes zdobí talíře, misky, hrnky, vázy nebo i šátky s malovanými žlutými pryskyřníky, modrými zvonky či pomněnkami, růžovými kohoutky nebo jinými lučními květy, které zde rostou. Ve svých dílech zachycovala život na venkově, mezi nejznámější patří např. Bača, Včelař jde pro roj včel, Vodník, Valach u koliby, Čarodějnice letí na sněm, Dřevař jde ráno do lesa kácet stromy, Ondrášovi zbojníci, Kupačka, Klekání, Nošení Maryny, Přadlena u pece, Míchání těsta na chléb, různé jarní a velikonoční motivy a jiné.

Některá její díla jsou uložena v Muzeu ve Frenštátě pod Radhoštěm a ve sbírkách Slezského muzea v Opavě.

V létě 1971 pracovala na zemědělské brigádě při sklízení sena, bylo horko, zpotila se, dostala pásový opar. Její nedostatečně léčená cukrovka sílila a 20. února 1972 Alžběta Fojtíková v kómatu doma zemřela. Její hrob se nachází naproti zadnímu vchodu tichavského kostela.

Pro budoucí generace ve svých dílech zachytila zvyky i prostý život na Valašsku, svět kolem sebe i v sobě. Ze všech děl dýchá prostota, podmanivost pohádkového světa a vroucí vztah k člověku.

V roce 2003 uspořádali důchodci ve svém klubu výstavu s názvem Alžběta Fojtíková – lidová malířka. Všechny exponáty byly z vlastnictví místních občanů. U příležitosti 100 let od narození malířky uspořádalo obdobnou výstavu občanské sdružení TICHÁNEK a zároveň byla při této příležitosti vytvořena pamětní tabule, která připomíná život a dílo této lidové malířky. V minulosti také Česká televize Ostrava natočila s paní Drozdovou (velkou Bětčinou kamarádkou) o malířce dokument.

Vzpomínky starousedlíků na Bětku Fojtíkovou

Pocházela z pěti dětí, měla tři sestry a jednoho bratra. Její rodiče měli malé políčko, hlavně na brambory. Po smrti rodičů přestala na pole chodit, bylo ve svahu, hůř dostupné, věnovala se jen malování a bydlela sama.

Její postava byla vysoká, štíhlá. Chodívala v šatové zástěře s kapsami, což bylo tehdy klasické jednoduché vesnické oblečení. Tepláky ani kalhoty ženy tehdy nenosívaly.

Měla světlé vlnitější vlasy, které si prý myla v heřmánku, aby zůstávaly stálobarevné.

Chodila vzpřímeně, vždy s úsměvem, zlobit se snad neuměla. Byla klidná, pohodová, příjemná, k lidem vstřícná, při náhodném setkání s lidmi prohodila slůvko. Mluvila spisovně.

Její dobrosrdečnost a pohostinnost si chválili nejen dospělí ale i děti, které ji rády a často navštěvovaly. Děti měla ráda, svoje však nikdy neměla. Na své zahradě u domu roztáhla deku, přinesla něco na smlsnutí, vodu a nechala děti pozorovat, jak maluje. Často jim i rozdala štětečky a učila je malovat na papír nebo kousky skla. Děti znala jménem, většinu z nich učila malovat i ve škole. Víc však prý děti bavilo, když je nechala hrát divadlo. Mezi stromy na zahradě natáhla deky jako oponu, radila dětem s textem a obsahem hříček, které se děti učily, a po nějaké době děti pozvaly své rodiče a u Bětky na zahradě se hrálo „opravdové“ divadlo.

Neteř Hanka Petrová, provdaná Benešová, se u tety učila malovat, studovala o keramice v Bechyni, pak žila v Praze. Zemřela asi v 36 letech.

Ve Frenštátě p. R. Bětka malovala keramiku pro firmu Mynář (za vlakovým nádražím, vedle dnešního Fleretu) – hrnce, hrníčky, talířky. Keramiku kupovala od firmy i domů na malování. Asi od svých čtyřiceti let pracovala v LOANĚ, textilní továrně ve Frenštátě, a to u pletacího stroje, později v telefonní ústředně nebo v kanceláři. Do prvomájového průvodu namalovala všem ženám z Tiché silonové kapesníčky.

opis článku, který vyšel v Nové svobodě 21. srpna 1955 (tečky nahrazují text v přelomu výstřižku z novin, který nelze přečíst):

Lidová výtvarnice Alžběta Fojtíková

Mezi bohatými sbírkami výtvarného umění v Krajském osvětovém středisku na Hradci je početně zastoupena lidová umělecká tvořivost. V jedné místnosti visí na stěně dva malé obrázky v prostém dřevěném rámu, malované na skle. Zachycují lidové motivy z Valašska se zvláštní něhou a radostí, a v mnohém se podobají kresbám národního umělce Josefa Lady.

Autorkou těchto obrázků je Alžběta Fojtíková z Tiché u Frenštátu. Nedalo nám, abychom nepoznali tuto ženu. – A tak jsme se jednoho letního dne dopoledne rozjeli za ní do její rodné obce. Na začátku vesnice jsme zastavili jednoho občana s dotazem, kde bydlí Alžběta Fojtíková.

„Tam ten bílý domek u silnice“ zněla odpověď, „kdo by ji neznal. Vždyť není chalupy, kde by neměli od ní obrázek, malovanou vázu či šátek.“ Po chvilce jsme byli na místě. Živý zelený plot, za kterým rostly trsy rudě rozkvetlých slezových růží a jiné květiny, tvořily líbezný obrázek. Z bílého domku, s okny zdobenými červenými pelargoniemi, voněl připravený oběd. Stanuli jsme na prahu a zaklepali na dveře.

„Jen pojďte dál,“ znělo příjemné přivítání z úst ženy plavých vlasů a milé tváře, dosud nepoznamenané stářím. Přes úzkou chodbu vedla nás do malé dřevěné verandy. Dvě proutěná křesla a stůl, na kterém stálo několik sklenic s malovanými bledorůžovými květy, dřevěné stěny olepené papírem, na kterém byly kresby znázorňující přírodní krásy valašské krajiny, nahoře pak úzký pásek s barevnou lidovou ornamentikou. Všude převládala bleděmodrá a růžová barva. Příjemný útulek. Místo, kde umělkyně velmi často pracuje.

Leč marně jsme hledali svými zraky na stěnách obrázky, podobné těm, které jsou na Hradci a ve frenštátském museu. Nedalo nám, abychom se nezeptali.

„To byste u mne hledali zbytečně. Všechno, co namaluji, je okamžitě pryč. Ale přece vám něco ukážu, několik střípků pomalovaných skel a barevné předlohy, podle kterých maluji.“

Odešla pro ně do vedlejší místnosti, odkud se za okamžik vrátila zpět. – Dříve než nám tyto věci ukázala, vyprávěla nám o tom, jak se vůbec k malování dostala.

„Můj zájem o malování byl již ve škole. Podporoval jej ve mně můj učitel kreslení Josef Peter, který mi dokonce přinášel misky z keramické továrny. Na misky jsem malovala valašské ornamenty. Horší to bylo doma. Tatínek mé zálibě moc nepřál. Často říkal: Děvče, děvče, štětec tě neuživí, chyť se raději motyky. – Zato matka měla pro moje kresby více porozumění a často mi vyprávěla o starých valašských zvycích a obyčejích, které mi utkvěly hluboko v paměti. A dnes z nich často čerpám. Chtěla jsem také studovat na výtvarnické škole, ale nebylo tolik peněz.

V době fašistické nesvobody jsem pracovala skoro rok v továrně u Mynáře ve Frenštátě, jako keramická malířka. Malovala jsem vázy, jež se vyvážely i za hranice. Otcova smrt přerušila mé zaměstnání. Byla jsem nucena zůstat doma u nemocné matky. Do tohoto období spadá také mé setkání s akademickým malířem Ant. Strnadlem a se zasloužilým umělcem Jiřím Trnkou, tvůrcem loutkového filmu, laureátem státní ceny. Ten mne upozornil, když prohlížel moje kresby, že bych mohla zkusit malovat jeho obrázky na skle a dal mi dokonce i předlohy, které jsem zprvu kopírovala a rozmnožovala. Později jsem se pustila i do vlastních námětů. Vzala jsem si za úkol zachytit pro budoucí pokolení život valašského lidu v dávné minulosti, jeho radosti i trampoty, scény hravé a zlé, vážné i líbezné. Patří k nim na příklad pečení chleba, vaření brynzy, nošení Mořeny, kupačky (viz. obrázek), zbojníci Ondrášovi a jiné. Namalovala jsem už okolo 350 obrázků, kromě desítek váz a nejrůznějších šátků.“

Poté jsme upřeli zraky na střípky barevných skel, které Alžběta Fojtíková pečlivě složila dohromady, takže se objevil na skle barevný obrázek. Prohlédli jsme si jej se zájmem, stejně jako i různé motivy z papírových předloh. Bylo jich hodně. A jedna krásnější druhé. Zajímalo nás, jakým způsobem maluje obrázky na sklo.

„Nejdříve si provedu nákres na papír, a to i barevně. Na to se pak položí obyčejné sklo a kopíruje se. Napřed se udělají kontury obrázku temperou a plochy se pokládají olejovými barvami, při čemž se pracuje na opačné straně – na rubu obrázku. Tak to je celé tajemství.“

„A kolik takových obrázků uděláte?“ vyzvídáme.

 „To už je horší. Málokdy se dostanu z práce domů včas. Však víte, jak to je v závodě. Když se soudruzi dozvěděli, že umím kreslit, vytáhli mne od stroje a udělali ze mne kulturního a propagačního referenta v závodě. A k tomu ještě několik jiných funkcí mi dali na přídavek, takže mi nezbývá čas ani k malování. A tak mi nic nezbývá, než alespoň v neděli si sednout ke štětci, tužce a sklu. Chtěla bych toho ještě hodně udělat, hlavně ztvárnit různé valašské pověsti. Třeba takového valašského vodníka – je docela jiný, než jak jsme ho zvyklí vidět z obrázků jiných umělců. Chci také ještě navštívit staré lidi ve vesnici, aby i oni mi řekli něco o tom, co se v minulosti vyprávělo mezi lidem.“ říká nám Alžběta Fojtíková o svých dalších námětech.

…..…. MOP v Tiché, kde autorka pracuje, by měl přihlédnout k jejím schopnostem a nezatěžovat ji tolika funkcemi, aby se mohla více věnovat lidovému umění. Také už proto, že je to jedna z lidových výtvarnic, která má nejlepší předpoklady k tomu, aby štětcem zachytila veškeré bohatství valašského života. A svou práci má opravdu velmi ráda.

„Pracuji pro lid a mám z toho velikou radost, že se mé obrázky lidem líbí. Dělám to také proto, aby ti, kteří přijdou po nás, viděli, jak se na Valašsku kdysi žilo,“ loučí se s námi s úsměvem Alžběta Fojtíková. Odcházíme s přáním, aby se jí její dílo dařilo.

VÁCLAV GŘEŠÍK

(nástěnná malba)