1. TICHÁ

nadmořská výška:          355 m n. m.

poloha:                           zeměpisná šířka 49^o34´17´´, zeměpisná délka 18^o13´20´´

nejvyšší vrchol:               Tichavská hůrka (544 m n. m.)

název toku:                     Tichávka

Proč Tichá?

Říká se, že snad proto, že okolní kopce a hory obec vždy chránily před silnými větry a bylo zde tišeji než jinde; pravděpodobnější verze ale je, že svůj název obec získala podle protékajícího potoku Tichávka.

Které události zásadně ovlivnily počet obyvatel v Tiché? 

V 2. polovině 19. století se poměrně velká skupina obyvatel vystěhovala do Ameriky, především do Texasu v USA. Zajímavostí je, že Tichá s prokazatelným počtem 31 vystěhovalců do Texasu byla z českých zemí na čtvrtém a v oblasti Podbeskydí po Frenštátě dokonce na druhém místě. Podle dalšího dodatečného odhadu se v rozmezí let 1850 – 1920 odstěhovalo do Ameriky celkem 400 občanů Tiché.

Počet obyvatel se rovněž snížil po 2. světové válce. Důvodem bylo odstěhování poměrně značného počtu obyvatel do pohraničí, zejména ze sociálně a bytově méně zajištěných rodin. Již v roce 1945 se podle jmenného seznamu v obecní kronice takto vystěhovalo 48 rodin a spolu s jednotlivci se jednalo o 119 osob. Největší část směřovala na Bruntálsko. Jedna z těchto vystěhovaleckých výprav do pohraničí skončila 20. července 1945 železničním neštěstím, při níž zahynulo z Tiché osm osob, z toho čtyři děti. Pamětníci vzpomínají, že tato událost ovlivnila rozhodnutí těch, kteří se také chtěli vystěhovat a po této tragédii raději zůstali. 

Obec a války

TŘICETILETÁ VÁLKA

Od vzniku obce až do roku 1617 se obyvatelé Tiché nemuseli příliš obávat válečných konfliktů. Rok 1617 byl však na dlouhá léta posledním mírovým. Třicetiletá válka se totiž nevyhnula ani Podbeskydí. V našem kraji se postupně vystřídali v roce 1620 lisovčíci (katoličtí polští kozáci), následující rok císařská armáda a vzbouření valaši vsetínského panství. V roce 1642 se zde objevili i Švédové a dvakrát se neúspěšně snažili dobýt Hukvaldy. Válka pro zdejší obyvatelstvo nepřinesla nic dobrého, zajímavé ale je, že škody, které způsobila na hukvaldském panství, nebyly zdaleka tak velké jako jinde. Z toho se usuzuje, že toto území si Švédi šetřili jako svou zásobárnu.

Co to byl „Pranýřový dub“?

Za významný strom můžeme považovat přes 500 let starý dub u autobusové zastávky v centru obce. Byl to tak zvaný pranýřový dub, který je vzpomínkou na krutou dobu panských drábů z Hukvaldského panství.

Povídá se, že kdo se z poddaných vrchnosti protivil, byl k dubu uvázán na pranýř a lidé měli právo na něho plivnout. Za větší prohřešek prý byl trestaný spuštěn na hradě Hukvaldy do hladomorny, dostal jen džbán vody a pecen chleba, nic víc.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Po dlouhé době míru, které na území Tiché panovalo, se situace zásadně změnila až za první světové války. Po všeobecné mobilizaci v Rakousku – Uhersku došlo v srpnu 1914 i na Tichou, do války bylo v tento den odvedeno 120 mužů. V obecní kronice se k této události uvádí: „Byl to srdcervoucí pohled. Ženy a děti plakaly, mužové s těžkým srdcem opouštěli svůj domov. Umlkly písně, dědinu zastřel smutek. Začala světová válka.“ To však byl jen začátek. Celkem bylo odvedeno 240 mužů.

Pomník padlým v 1. světové válce

Světová válka (jak byla nazývána 1. světová válka) v plném rozsahu zasáhla kromě vojáků i civilní obyvatelstvo v zázemí. Jak již bylo zmíněno výše, dne 2. srpna 1914 bylo odvedeno do 1. světové války prvních 120 mužů a již 28. srpna padl na srbské frontě Josef Šustala, syn rolníka z Tiché, a následovali další. Domů do Tiché se nevrátilo celkem 62 mužů. Ti padli v boji nebo byli pohřešováni.

Po válce založili pozůstalí spolek na postavení pomníku padlým, ale nakonec se tento záměr uskutečnil o něco později (v srpnu 1929) zásluhou družin válečných poškozenců. Pomník, vzpomínající na ty, co položili své životy ve světové válce, byl slavnostně odhalen u Hasičské zbrojnice a pochází z dílny frenštátského sochaře A. Hambálka.

Fotografie z roku 1938 kdy probíhala Národní slavnost u příležitosti odhalení pomníku TGM u nové školy. Součástí programu bylo uctění památky padlých ve světové válce.

 

Průkaz legionáře. Československé dobrovolnické jednotky tzv. legie, působily na frontách I. světové války již před vznikem Československa a poté se staly základem československé armády. Do těchto jednotek vstupovali většinou vojáci Rakousko-Uherska, kteří padli do zajetí nebo přeběhli k nepříteli, hlavně v Rusku a v Itálii. Vznik těchto jednotek v srpnu 1914 podpořil činnost československých vlastenců v čele s T. G. Masarykem a vyústil ve vnik Československé republiky. Těchto událostí se zúčastnili i tichavští rodáci.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Také 2. světová válka zanechala v Tiché své stopy, bezprostředně a radikálně se obce dotklo zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Nejbližší celnice z období okupace byla na hranici obcí Drnholec n. Lubinou (dnešní Lubina) a Vlčovice.

Za okupace pak také došlo na oběti největší. Někteří byli zatčeni a zahynuli v koncentračních táborech, výjimkou nebyli také popravení. Většinu obyvatel zasáhly těžkosti spojené s válečným hospodářstvím, nucené práce, přídělový systém, utlumení všech svobodných kulturních a politických aktivit.

Válečná fronta zasáhla obec až těsně před koncem války, začátkem května 1945, kdy začala ustupovat německá vojska. Brali vše, co jim bylo k užitku, v Tiché zničili některé z místností Lidového domu, obou škol i hasičské zbrojnice a byly poškozeny celkem tři mosty přes Tichávku. K přímému boji v obci naštěstí nedošlo. Podle pramenů poslední němečtí vojáci opustili Tichou v sobotu 5. května hodinu před půlnocí a k ránu na neděli 6. května se objevili první příslušníci Rudé armády. „I rudoarmějci ovšem brali vše, co potřebovali – a někdy i nepotřebovali“ napsal kronikář.

Pomník padlým v 2. světové válce

Nachází se v centru obce před obecním úřadem a v roce 1982 byl postaven obětem fašismu a války. V roce 1995 pak byla na pomníku odhalena pamětní deska se jmény těch, kteří položili život za svobodu:

Jan Harabiš, narozený 25. června 1908 v Tiché, za ilegální činnost v Tatře Kopřivnice popraven v Breslau (Vratislav) 3. června 1944

Emil Havel, narozený 7. ledna 1908 v Tiché, jako pracovník Sokola umučen 29. května 1942 v Osvětimi

Alois Hyvnar, narozený 2. června 1912 v Závišicích, za pomoc partyzánům umučen v Mauthausenu           14. ledna 1944

Bohuslav Konvička, narozený 5. února 1900 v Tiché, za účast v ilegálním odboji KSČ umučen v Osvětimi 25. února 1943

Jaroslav Šťastný, narozený 1. května 1908 v Tiché, stíhaný pro podporu partyzánů, na útěku postřelen gestapem a zemřel v Ostravě 4. prosince 1943

Oldřich Zubek, narozený roku 1921, zatčen při přechodu hranic na Slovensku a umučen v Osvětimi           22. prosince 1944                                     (čerpáno z Almanachu obětí nacizmu okresu Nový Jičín)

Dopisní obálka z koncentračního tábora v Osvětimi zaslána Arnoštem Čuntou manželce Marii. Po zatčení byl Arnošt Čunta nejdříve odvezen do Brna a z Kounicových kolejích, kde byl vězněn, mohl posílat zprávy v českém jazyce. Z koncentračního tábora se však dopisy směly psát pouze na předtištěném formuláři a v německém jazyce.

Obec a přírodní katastrofy – Jak ovlivnily obec? Co zničily?

„Život tichavských obyvatel plynul po staletí ve vyježděných kolejích. Střídaly se generace, které si vzájemně předávaly povinnosti, zkušenosti, ale i tradice, zvyky a obyčeje. Lidé však jen málokdy opouštěli nevelký prostor, který důvěrně znali, a rytmus jejich života určovalo v rámci týdne střídání práce a odpočinku, v rámci roku rytmus ročních období a církevních svátků. Jen občas zasahovaly do poměrného klidu neobvyklé události v podobě požárů, povodní, epidemií nebo dokonce válek.“ (citace z knihy Tichá Pohledy do minulosti obce, autoři Josef Bartoš a Stanislava Kovářová)

Dávné prameny hovoří o tom, že požáry v Tiché, které ničily usedlosti, byly nejmenším nebezpečím. K největším požárům patří ten z roku 1964, kdy při letní bouřce shořel dřevěný kostel sv. Mikuláše.

V historii obce podstatně větší škody způsobil vodní živel - rozvodněná Tichávka spolu s řekou Lubinou. Jedna z prvních ničivých povodní byla zaznamenána v červnu roku 1668, o tři roky později 23. července 1671, pak řádila další.  Povodně se této obce nevyhýbaly nikdy. Povodeň z 60. let 20. století dokladují i fotografie. Velká voda se přivalila v červenci 1966 a způsobila nemalé škody. Koryto Tichávky nedokázalo odolat náporům silného živlu a voda, kde mohla, rozlila se do zahrad, polí, dvorků a bohužel i domů.

Velká voda na mostě před Lidovým (dnešním Kulturním) domem (vpravo nahoře). Voda se rozlila až k obchodu se smíšeným zbožím (dnešní Lucky bar), naproti hasičské zbrojnice (foto vpravo dole).

Černobílá fotografie zachycuje povodeň v červenci 1966, barevná pak stejné místo, ale o 31 let později. V červenci 1997 udeřila voda svou silou znovu. Tentokrát ale v těchto místech díky rekonstrukci nábřeží zůstala ve svém korytě. Škody ale způsobila voda, která se přivalila z polí.

Poslední živá vzpomínka na běsnící živel je z 5.července 1997, respektive v noci z 5. na 6. července a z 6. na 7. července. Stoletá voda zvedla hladinu a valila se i tam, kde ji nikdo nečekal. Zatopila 45 rodinných domů, v některých dosahovala výšky až jednoho metru. Nejvíce zasažený byl dolní konec obce, kde došlo vlivem silných dešťů k sesuvu půdy. Největší byl u travertinové kaskády, která byla z části zničena. I přes velké materiální škody naštěstí nebyly žádné oběti na životech.

SPOLEČENSKÝ ŽIVOT V OBCI PO ROCE 1900

O kulturní a vzdělávací činnost se v Tiché staraly především spolky, které zajišťovaly nejrůznější přednášky, besedy, kurzy, veřejná cvičení, akademie a divadelní představení. Akce probíhaly celoročně, v létě to byly zábavy, v zimním období plesy. Dva spolky s tehdy největší členskou základnou byly SOKOL a OREL.

SOKOL – Kdy vznikl? Jaká byla jeho činnost?

Vznik Sokola se datuje k 26. říjnu 1919, kdy byla první ustavující schůze. Celkem se za členy jednoty přihlásilo 39 členů a měsíční příspěvek pro všechny členy byl ustanoven na 1 korunu československou. U počátku tichavské jednoty Sokola stáli činovníci z Frenštátu pod Radhoštěm a učitelé Emil Bordovský s Františkem Horečkou.

Od počátku se činnost Sokola nesoustředila jen na cvičení, ale i na zábavnou a vzdělávací oblast. Pořádaly se divadelní představení, plesy a dožínkové slavnosti.

V roce 1930 na zakoupeném pozemku (v současné době se budova včetně přilehlého prostranství využívá jako Myslivecký areál) byly zahájeny přípravy ke stavbě sokolského stadionu, který byl v následujícím roce slavnostně otevřen veřejným vystoupením všech složek jednoty. Po dostavbě stadionu se začala činnost členstva znovu rozrůstat, dokonce byl založen i lyžařský odbor. Členové se také zúčastňovali všesokolských sletů.

 

 

 

 

 

Členové TJ Sokol Tichá na prvním veřejném cvičení v Tiché v srpnu 1925 (foto vlevo). Cvičení v roce 1959 (foto vpravo) u příležitosti 40 let od vzniku jednoty v Tiché. Cvičilo se na sokolském stadionu (dnešní myslivecký areál).

Příchodem nacistů byl narušen veškerý život sokolských jednot. Mnoho sokolských funkcionářů bylo vězněno a umučeno v koncentračních táborech nebo padlo v boji. Tichá nebyla výjimkou, v koncentračních táborech byli umučeni Emil Havel a Jan Harabiš, v boji proti fašizmu padl Jaroslav Šťastný. Mučení v koncentračním táboře přežil Arnošt Čunta, který se po obnovení činnosti TJ znovu vrátil k práci v tělovýchově.

Po válce se činnost jednoty rozbíhala pomalu. Chyběly finanční prostředky, zabavený majetek byl zčásti zničen. Přesto se opět pořádaly veřejná cvičení. V roce 1950 došlo ke sloučení TJ Sokol Tichá s fotbalovým klubem S. K. Tichá, který byl založen v dubnu 1944. V padesátých letech nahradily všesokolské slety spartakiády. V jejich vedení však většinou stáli bývalí sokolové, takže se dá říci, že byly – aspoň po cvičební a organizační stránce – pokračováním sletů.

V roce 1960 byl název Tělocvičná jednota Sokol Tichá změněn na Tělovýchovná jednota Sokol Tichá, pod kterým tato organizace působí v obci dodnes.         

OREL – Kdy vznikl? Jaká byla jeho činnost?

První zprávy o založení této organizace na Moravě jsou zaznamenány po roce 1900. V Tiché začátky vedou k spolku venkovská Omladina, kde se sdružila především katolicky orientovaná mládež pod patronací faráře P. Aloise Lusky. Za vůbec první katolický spolek můžeme v Tiché považovat spolek sv. Josefa, který byl založen už roku 1901.

Jako odezva na založení tělocvičné jednoty Sokol byl roku 1919 vznik tělovýchovného spolku Orel, ve který se přeměnila katolická Omladina. Jeho poslání bylo především na poli kulturním a vzdělávacím, spolek měl i vlastní knihovnu. Orel sdružoval katolické obyvatelstvo za účelem „povznesení duševních schopností a tělesných sil v duchu křesťanském a národním a v duchu křesťanské solidarity a demokracie“. Co se týče sportu tak od dob svého vzniku až do začátku 2. světové války pěstovali jen základní pořadová, prostná a nářaďová cvičení, postupně pak i různé tělocvičné hry. Modernější sporty, stejně jako Sokol, svorně odmítali.

Členové Orla se spolu s jinými výrazně zasloužili o vybudování tichavského Lidového domu (dnešní Kulturní dům). Šlo o nejvýznamnější veřejnou stavbu v Tiché za první republiky, která byla postavena zásluhou Spolku Lidového domu v roce 1930. Na několik desetiletí se tak stal společenským střediskem celé obce. Povolení k provozování hostinské činnosti sice nedostal, ale byl zde obchod pana Fojtíka, záložna a velký sál, který byl využíván členy Orla jako zimní i letní tělocvična, jak se zmiňuje obecní kronikář ve třicátých letech minulého století (1932).

Za nacistické okupace v roce 1941 však došlo k násilnému zastavení činnosti a docházelo i k zabavování majetku. Po květnu 1945 zřejmě k obnově Orla v Tiché nedošlo, alespoň prameny se o tom nezmiňují.

Pohled z kostelní věže, od středu vpravo je dnešní kulturní dům.

 

VÝZNAMNÍ RODÁCI TICHÉ

Alžběta (Bětka) Fojtíková, lidová „naivní“ malířka

* 19. 4. 1913 v Tiché / + 20. 2. 1972 v Tiché

Lidová malířka podmaleb na skle a keramiky se narodila 19.dubna 1913 v Tiché. Pocházela z pěti dětí, měla tři sestry a jednoho bratra. Žila s rodiči v domku, který stával vedle domu paní Drozdové na horním konci. Po jejich smrti začala pracovat v Parmově továrně. Zůstala svobodná, podle pamětníků byla velmi hodná a měla ráda děti. Když je hlídala, rozdala jim štětce a barvy a děti měly o zábavu postaráno. 

Velmi ráda malovala, pravděpodobně se to naučila od své neteře, která v Bechyni u Prahy studovala malířství. Zdobila keramiku, šátky a kapesníčky, známé jsou také obrázky na sklo, které byly malovány zrcadlově a postupně v několika vrstvách. Nejčastějšími motivy byl tichavský dřevěný kostelík, život na vesnici, květiny. Své umění ukazovala i dětem v místní škole.

Asi v 55 letech onemocněla silnou cukrovkou, které v únoru 1972 podlehla. Její hrob se nachází naproti zadnímu vchodu kostela. Ve vzpomínkách „tichavjanů“ ale žije dál. V roce 2003 uspořádali důchodci ve svém klubu výstavu s názvem Alžběta Fojtíková – lidová malířka. Všechny exponáty byly z vlastnictví místních občanů. V minulosti také Česká televize Ostrava natočila s paní Drozdovou o malířce „Bětce“ dokument.

(životopis sepsán podle vzpomínek její velké kamarádky paní Drozdové)

Josef BLAŽEK, sbormistr

* 7. 2. 1850 v Tiché / + 12. 2. 1917 v Kroměříži

Narodil se 7. února 1850 v Tiché, studoval na německé reálce v Kroměříži a na technice ve Vídni, kde se také aktivně hudebně projevoval. Po svém návratu do Kroměříže se stal v letech 1880 – 1882 dirigentem místního pěveckého spolku Moravan, poté byl jmenován jeho čestným členem. Mimo Kroměříže pobýval také v Holešově.

Zapojil se do slovanského spolkového a hudebního života na Kroměřížsku. Jeho syn, Prof. Vilém Blažek, kráčel v jeho stopách, je známý jako sbormistr, pedagog, klavírista a skladatel.

Leopold PARMA, malíř a grafik

* 30. 9. 1891 v Tiché / + 30. 9. 1968 v Brně

Leopold Parma se narodil 30.září 1891 v Tiché. Civilním povoláním byl učitel obecné školy, když vystudoval učitelský ústav v Příboře. Učil na různých školách. Na Moravě působil ve Frýdlantě n. Ostravicí, v Lichnově, v Ostravici a v Příboře. V letech 1914 – 1936 učil v Ostravici, kde se aktivně účastnil při kulturních a společenských akcích. Výtvarně se vzdělával u Františka Hlavici a Ferdiše Duši. Právě v Ostravici v tamní galerii umění je možné shlédnout jeho dílo (rané akvarely a barevné dřevoryty), které je základem stálé expozice.

Vlastní pílí, snahou a talentem se vypracoval na uznávaného umělce v regionu. Vynikal jako dřevořezbář, jako malíř používal pastely a olejomalby, věnoval se také umělecké fotografii a scénografii. Ve svých malířských a grafických pracích zachycoval rodné Valašsko, soustředil se na realistickou krajinomalbu především z prostředí Beskyd. Dostalo se mu přízviska „kronikář Beskyd“. Rovněž ilustroval i dílo Petra Bezruče.

Josef ŠTEFEK, tesař, lidový výtvarník a básník

* 26. 4. 1901 v Tiché / + 6. 7. 1980 v Čeladné

Josef Štefek se narodil 26. dubna 1901 v Tiché, s rodiči se záhy přestěhoval do Frenštátu p. Radhoštěm, kde na sebe upozornil učitele Andělína Hurta. Vyučil se tesařem a obrátil svou pozornost k lidové stavbě. Vystavěl na Kopané ve Frenštátě p. Radhoštěm zvoničku, v roce 1934 vydal sbírku jedenácti linorytů „Zpod hor“.

Psal také lidové písničky a skladby. Sbírka veršů s vlastními kresbami „Zpěvy rodného kraje“ vyšla ve Frenštátě p. R. v roce 1971. Jaroslav Křička zhudebnil s klavírním doprovodem jeho báseň „Co sa s tebú, synku, co sa s tebú stalo?“ Pro smíšený sbor i jednohlasý zpěv upravil Křička také Štefkovu báseň „Moravěnko, země rodná“ a zhudebnil i „Kopanickou zvoničku“.

Josef Štefek zemřel 6. července 1980 v Čeladné.

UKÁZKA ZDEJŠÍ MLUVY

Strašidla za starych časuf

Lidě  něskaj něvěřa ani na Panaboha, nětak na strašidla, ale naši stařenka se nam dušovali, že strašidla na vlastne oči viděli. A něbyly to edem strašidla, ale aj basrmani, ohnivaci, žgoli, klekanica, mory, meluzina, zaklete dušičky a všelijaci inči barchanti. Po odzvoněňu klekaňa chodila po dědině klekanica a něraz pohonila děcka, kere ešče něbyly na pelechu. Polednica chvalabohu u nas něchodila.

 

 

 

 

Obecní znak.

Domovský list můžeme považovat za předchůdce občanského průkazu.

Na místě dnešní "Jednoty" stával obchod Františka Šťastného, za ním byl "Holič - vlásenkář" Jára Šrámek. V popředí fotografie na kole je listonoš Arnošt Čunta.

Ještě jednou Arnošt Čunta, tentokrát před "Poštovním a telegrafním úřadem", kde působil. Úřad byl umístěný v budově restaurace Fojtství (dnešní vchod k obecním bytům).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před sokolským stadionem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stavba katolického (dnes kulturního) domu.

 

Před rekonstrukcí.

Ukázka lašského kroje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

autor: Leopold Parma

 

 

 

 

autor: Josef Štefek

 

 

Dobová pohlednice Tiché, byla odeslána roku 1901.