4. PARMOVY VILY A TOVÁRNA
Kterak Josef Parma ke jmění přišel aneb co praví legenda:
Prastaříček posledních Parmů pocházel z Frenštátu z české rodiny. Byl jedním z tzv. fachmanů, který odebíral a kupoval od tkalců zboží a jinde prodával. Dokud nebyla železnice, jezdil buď s potahem, nebo s menším nákladem na trakaři.
Při jedné návštěvě snad v Brně nebo ve Vídni spatřil zástup lidí, bylo mu sděleno, že budou věšet Šimáka, loupežníka a vraha, který pocházel z frenštátského kraje. Dotyčný si vyžádal před popravou, aby mohl promluvit k obecenstvu. Takto pravil: „Kdo je tady z kraje frenštátského, je tam na pomezí v Havraním potoku pod dvojitou jedlí zakopán poklad, může si jej vykopat.“
Parma urychleně vyřídil své záležitosti, popadl trakař a hajdy domů. Vzal motyku, lopatu, pospíchal do Havraního potoka, viděl, že tam už někdo kopal. Byl to podobný fachman z Čeladné, který současně vyslechl proslov Šimáka. Poněvadž byli známí, domluvili se, poklad společně vykopali a rozdělili se.
Po nějaké době byl vyhlášen prodej fojtství v Tiché, který se prováděl na panství v Hukvaldech. Dostavil se ku dražbě i Parma a při licitaci přihazoval jako ostatní kupující. Přítomní páni hleděli nevraživě na prostého venkovana v huňáku, proto předsedající prohlásil, že se prodává za hotové. Parma vytáhl měšec a vysázel celý obnos ve zlatých mincích.
O bývalé tichavské továrně, jejím zakladateli a majitelích:
Podle výpisků z neuvedených zdrojů, pořízených kronikářem Arnoštem Čuntou (+ 1980), podle písemných záznamů „mašinisty“ Františka Šrubaře, který v továrně pracoval od roku 1912 a podle ústního podání pamětníků, kde nelze ručit za správnost, sepsala Jarmila Hašová (* 1931)
Kolem roku 1859 se ve zdejším kraji zpracovávala bavlna a tkalo bavlněné zboží. V roce 1866 se ručním tkaním zaměstnávalo ve Frenštátě a okolí 3 325 osob – tkalo se na 2 233 ručních stavech.
A právě v tomto roce, tedy 1866 se do Tiché přistěhoval frenštátský občan Josef Parma (* 1824 - + 1887) s manželkou Marií (* 1827 - + 1883). Zřejmě se již ve Frenštátě p. R. zabýval tkalcovstvím, neboť ihned po přistěhování začal v novém bydlišti provozovat manufakturu: zatím to nebyla továrna, ale obyčejná chalupa, kterou upravil na dílnu, a kde se tkalo na ručních stavech. Bylo to v budově č. 255. Pracovali pro něho i místní tkalci, majitelé ručních stavů.
Po deseti letech nechal Josef Parma postavit velkou dílnu s parním pohonem, což byl zárodek budoucí tichavské tkalcovny. Kotelna byla malá s nevysokým čtyřhranným komínem (15 – 18 metrů), se stojatým parním strojem spřaženým s vodním kolem o průměru 5m.
Josef Parma nejenom provozoval továrnu, ale kupoval i pozemky (sousední role a části rolí, chalupy s pozemky, např. domek č. p. 71 za 2.300 zlatých v roce 1874 s výmazem v Gruntovní knize), takže se stává i statkářem.
To již do hospodaření zasahuje jeho syn Leopold (* 1849 - + 1918), který se oženil s dcerou statkáře a starosty na Ostravici Arnoštou Pavliskovou. Díky věnu nevěsty a výnosu z továrny, se výroba od 80. let rozšiřuje: staví se nová strojovna s novým parním strojem, nové sály pro tkalcovské stroje; od roku 1980 je zde již bělírna, úpravna a mandlovna. Budova má postupně dvě dvouposchoďová křídla a hlavní budova je dokonce třípatrová. V roce 1900 to byla již velká továrna s výkonným parním strojem a asi 120 tkacími stavy.
Co se vyrábělo?
Vyráběly se různé mušelíny, šifony, pikety, polopikety, barchety, flanely, kepry, damašky, gradle, plachtoviny, sypoviny apod.
Kdy zaznamenala přádelna největší rozmach?
Největšího rozmachu dosáhla přádelna před první světovou válkou, tedy v letech 1900 – 1914. Zaměstnávala okolo 200 dělníků. V úpravnách byli zaměstnáni ponejvíce muži, na stavech pracovali muži i ženy. Továrna byla úplně soběstačná, neboť měla všechny pomocné dílny jako bělírnu, šlichtovnu, škrabárnu, sušárnu, barvírnu apod. Svítilo se svítiplynem, který si továrna vyráběla v „gazovně“ z kamenného uhlí. Voda – speciálně pro bělírnu – se přiváděla od roku 1900 ze sběrné studny u potoka v „Dlouhém“ dřevěným potrubím (pod kopcem v hloubce 14 metrů), které po 1 km u „Polachů“ vyúsťovalo ze země a příkopem se voda vedla do rybníka nad továrnou.
Přádelna měla i svou pilu s mlýnem v Lichnově na řece Lubině.
Až do konce 1. světové války továrna pracovala hlavně pro vývoz, a to do Ameriky, především Jižní, ale i na Balkán a do Turecka. Pan Fr. Šrubař uvádí, že si pamatuje, že jeden druh ložních pokrývek měl v oválném rámečku vetkáno „Hotel Carlton Montevideo“.
Věnoval se Leopold Parma st. jen továrně nebo se zapojoval i do dalšího aktivit v obci?
Leopold Parma st. pokračoval i v rozšiřování hospodářství skupováním pozemků a domků. Patřil mu po ženitbě i statek s pozemky na Ostravici, takže celkový pozemkový majetek činil 156 ha. Nechal postavit řadu objektů: ve dvoře hospodářské budovy a stáje (roku 1894), v roce 1896 jednopatrový obytný dům pro německé tovární mistry (tzv. „německý dům“, později četnická stanice, nyní bytovky), jednoposchoďový dům 
pro úředníky (hodně později Jednota a nyní bar), a především v roce 1892 staví pro rodinu jednopatrový reprezentační obytný dům (dnes budova Obecního úřadu). Dříve Parmovi bydleli ve Starém Fojtství, které pak bylo přestavěno na hostinec (dnes restaurace „Fojtství“) a byty.
Vlevo budova starého fojtství, kde Parmovi nejdřív bydleli (pak byla přestavěna na hostinec a byty), vpravo obecní hostinec (dnes zahrádkářský dům). Mezi budovami jsou zbytky ledárny, na stejném místě je dnes autobusová zastávka.
Pro všechny tyto stavby bylo zapotřebí cihel, takže kolem roku 1905 vznikla strojní cihelna s kruhovou pecí (stávala naproti nového frenštátského hřbitova).
Leopold Parma st. byl řadu let tichavským starostou. Byl štědrým patronem tichavského kostela, ke kterému byla pro potřeby Parmovy rodiny přistavěna ze severní strany zvláštní zděná kruchta. Aby nebyl narušen starobylý ráz kostela, byla její střecha i horní část zdi pokryta šindelem. Kruchta měla zvláštní vchod vzadu za kostelem.
V letech 1905 – 1906 byla v Tiché postavena budova nové školy. Že ke stavbě došlo, na tom měl kromě nadučitele Bordovského podíl i starosta Leopold Parma. Ten chtěl škole věnovat dva obrazy, pro které byly ve stěnách na prvém odpočívadle na schodišti připraveny dva velké výklenky. Parma chtěl, aby byla ve škole otevřena německá třída, ale narazil na odpor nadučitele Bordovského. Spor, který vyvolal aféru a zásah vyšších úřadů, vyhrál pan nadučitel. Po rozkolu s továrníkem obrazy do školy instalovány nebyly. Až v roce 1945 byl ve skladišti po továrně nalezen obraz „Svatá rodina“, který byl zřejmě určen pro školu, neboť jeho rám přesně odpovídal otvorům ve zdi schodiště. Až po osvobození se tedy obraz dostal na své místo. Modelem pro otce byl prý tichavský občan, matku představovala Leopoldova manželka Arnošta a děti kolem byly její vlastní: synové Leopold, Josef a Otto, dcery Marie a Šteffi.
Parmova rodina byla původně česká. Druhá generace, Leopold Parma s manželkou, se německy učili až v pozdním věku, takže němčinu neovládali úplně správně. Avšak v továrním vedení se úřadovalo pouze německy, korespondence se musela vést v němčině, úředníci a většina mistrů byli Němci.
Třetí generace – Leopoldovi potomci – navštěvovali školy v Novém Jičíně a odborné pak v Liberci a ve Vídni a češtinu nepoužívali. Podle zápisků A. Čunty chodili synové první léta do tichavské školy, ale pak do německých škol. Nejstarší syn Leopold prý česky brzy zapomněl, ale jeho mladší bratr Josef prý užíval češtinu celý život a nejmladší Otto prý mluvil česky čistě jako kterýkoli tichavský občan. Dcera Štěpánka odešla po sňatku za manželem a v Tiché nebyla již častým hostem. Třetí generace Parmů měla úzké vazby rodinné i profesní s Novým Jičínem, který byl převážně německým městem. Za Protektorátu patřil i s okolím do Říše. Všichni tři synové byli povoláni do armády rakousko-uherského státu. Většinu života prožili v době Rakousko-Uherska, takže orientace na němčinu je pochopitelná.
Leopold Parma st. zemřel v roce 1918. Vedení tichavské továrny převzal druhorozený syn Josef s 3/9 dědickým podílem Spolumajiteli tkalcovny a ostatního majetku byli ale všichni potomci a matka.
Potomci Leopolda Parmy st. – Jaký byl jejich osud?
Nejstarší syn Leopold (* 26. 10. 1877 - + 29. 3. 1940) po ženitbě v roce 1905 s Mariannou, rozenou Reiserovou z Klokočova u Příbora, začíná podnikat se svým švagrem Alfrédem Reiserem, spolumajitelem velké pletárny v Klokočově a akcionářem mnoha továren v severních Čechách. A. Reiser se v témže roce oženil s Leopoldovou sestrou Štěpánkou. Bratři Reiserové (Alfréd a Theodor) vlastnili už několik odboček klokočovské pletárny. V letech 1905 – 1906 postavil A. Reiser další pobočný závod – novou pletárnu na hranici města Frenštátu, ale na katastru obce Tiché. Vyrábělo se zde punčochové zboží. Pletárna byla v provozu až do roku 1935, kdy kvůli krizi byla výroba zastavena.
V letech 1907 – 1908 vybudoval Leopold Parma ml. hned vedle pletárny přádelnu, ve které byl A. Reiser jeho společníkem. Byla uvedena do provozu pod názvem „Tichauer Spinnerei, Parma a comp.“. Ke stavbě obou továren v blízkosti Frenštátu došlo proto, že se počítalo s pracovními silami hlavně z města a okolí.
Hlavička dopisního papíru tichavské přádelny.
Tato tichavská přádelna byla tzv. „Grobspinnerei“, která zpracovávala podřadný materiál. Do trhaček šly odpadky z punčocháren, staré hadry apod., k tomu se přidalo trochu bavlny a snovaly se nitě. Během války se mykala šedá vigona, takže to byla práce velmi špinavá a dělnice podle toho vypadaly. U snovacích strojů se počítalo hlavně s mládeží od 14 let. Za Rakousko-Uherska byla pracovní doba 10 hodin denně, za první republiky 8 hodin. Protože soboty byly volné, odpracovalo se 48 hodin za pět dnů.
Přádelna udržela výrobu i během krize, rovněž i za 2. světové války, kdy měla ryze německé vedení.
Leopold Parma ml. zůstal bydlet v Tiché. Nechal zde postavit přepychovou vilu (dnešní sídlo mateřské školky). S manželkou neměli děti, takže okolo roku 1929 přijali do rodiny dvě schovanky – Marii a Annu. Jeho manželka Marianna žila v Tiché asi do roku 1935. Leopold se s ní totiž nechal rozvést a ona se odstěhovala do Gmündu v Rakousku. Materiálně byla dobře zabezpečena. Zemřela v roce 1968 v Curychu.
Před vilou (dnešní mateřskou školou), Marianna Parmová je druhá zleva.
Leopold Parma ml. zemřel 29. března 1940 a byl pohřben do rodinné hrobky v Tiché.
Starší schovanka Marie vystudovala zvěrolékařskou fakultu. V Tiché se dočkala konce 2. světové války, takže byla zařazena do odsunu do Rakouska. Později prý žila v Kanadě, kde jí paní Marianna koupila farmu. Říká se, že měla kupu dětí.
Mladší schovanka Anna se ještě před 2. světovou válkou provdala do Budapešti. Prý brzy zemřela.
Druhorozený syn z třetí generace Parmů Josef (* 1. 3. 1880 - + 23. 1. 1941) byl po smrti otce v roce 1918 pověřen vedením tichavské továrny. Prožil v ní složité období stále menší prosperity i její zánik.
Ještě v roce 1918 dokončil elektroinstalaci v továrně a ve svých obytných domech, rovněž v úřednickém domě a v hospodářských budovách. V téže době bylo v tkalcovně vyřazeno staré vodní kolo a nahrazeno Kaplanovou turbínou.
Po 1. světové válce byl textilní průmysl zasažen hospodářskou krizí. Továrna postupně ztrácela zahraniční trhy. I na domácím trhu rostla konkurence. Tichavské výrobky byly dražší, ale solidní. Například mušelín z nové Polachovy továrny ve Fenštátě byl pouhý organtin, ale byl levnější. A lidé hleděli především na cenu.
Kolem roku 1922 pracovala tkalcovna delší dobu v omezeném režimu, tj. 5 dnů v týdnu (maximálně 8 hodin denně), někdy i 4 dny, a byla propuštěna část dělníků.
V roce 1924 přišla vojenská objednávka, od roku 1926 se dělalo většinou na objednávkách pro Baťu na podšívkách do obuvi apod. Mimo to se vyrábělo i jiné zboží pro balkánské státy a Turecko. Celková výroba však značně poklesla.
Kolem roku 1928 byl majitel továrny živnostenským inspektorátem upozorněn, že budovy neodpovídají bezpečnostním předpisům. Bylo vadné zdivo. Veškerá podlaží byla dřevěná na dřevěných sloupech, takže zdi i podlahy už od samého začátku trpěly silnými vibracemi. Aby nedocházelo k dalšímu uvolňování zdiva, byly vadné objekty zpevňovány železnými kotvami. Vibrace byly těmito opatřeními zmírněny jen částečně. Proto byla část stavů přestěhována do přádelny u Frenštátu, ale to přinášelo řadu komplikací s převážením materiálu i výrobků, takže po necelých dvou letech putovaly stavy v roce 1930 zpět do Tiché.
V roce 1932 dal živnostenský inspektorát příkaz, že jestliže má továrna zůstat v provozu, musí být přebudována na výrobu lehčího zboží. To znamenalo nakoupit nové stroje, získat nové odběratele atd. Když ještě povodeň odnesla stavidla rybníka a nebylo vody na pohon turbíny, rozhodl se Josef Parma v roce 1933 výrobu zastavit a dělníky propustit. Ve skladech zbylo několik tisíc metrů hotových výrobků, které ještě několik let po částech rozprodával.
V roce 1941 Josef Parma zemřel a jeho manželka pak celou továrnu zrušila. Zachovalejší stroje byly rozprodány, ostatní včetně parního stroje byly odvezeny do starého železa. Zdivo rozebrali a odkoupili občané z Tiché a okolí.
Manželka Josefa Parmy Alla von Helly, vdova po rytmistrovi, přivedla do manželství dvě dcery – Grete a Lotte. Rodina bydlela ve vile s krásnou zahradou (dnes je v budově stacionář a domov pro osoby se zdravotním postiženým, provozovaný Slezskou diakonií).
Manželé dalších dětí neměli. Lotte vystudovala jazyky a stala se středoškolskou profesorkou v Novém Jičíně, kde se provdala za lékaře. Před koncem 2. světové války včas opustila republiku, ale v poválečném rozbitém Německu zažila všechny útrapy lidí bez domova. Zpočátku pracovala na poli, později začala tlumočit okupačním armádám. Rovněž se jí podařilo navázat kontakt s paní Mariannou, svou tetou ve Švýcarsku, a dostat od ní finanční pomoc. Bydlela pak s manželem a dcerami ve Stuttgartu. Několikrát se přijela podívat do republiky i do Tiché. Mluvila pořád slušně česky. Pravidelně se stýkala se svou starší sestrou Grete. Ta se těsně před válkou provdala za advokáta židovského původu, za Protektorátu se s ním rozvedla a brzy se znovu provdala za anglického důstojníka. Žila pak v Londýně.
Josef Parma je pochován v tichavské hrobce, jeho manželka nikoliv.
Ke třetí generaci rodiny Parmových patřila dále dcera Marie „Maryčka“ (* 28. 1. 1884 - + 12. 4. 1902). Zemřela v osmnácti letech, prý se otrávila z nešťastné lásky. Je pohřbena v Tiché.
Její sestra Štěpánka se provdala za Alberta Reisera, jak o tom už byla zmínka, a následovala manžela, takže v Tiché se pak neobjevovala příliš často. Zemřela buď v Rakousku nebo Švýcarsku.
Posledním potomkem Leopolda Parmy staršího byl syn Otto (* 11. 11. 1893 - + 26. 11. 1932). Zůstal bydlet v domě po rodičích, tedy v dnešní budově Obecního úřadu. Oženil se s Evou Wildnerovou z Liberce (* 9. 11. 1893 - + 4. 12. 1939), se kterou se prý seznámil, když ležel za války v nemocnici, kde ona působila jako zdravotní sestra. Skončil svůj život sebevraždou zastřelením. Tichavjané si pamatovali, že Eva po smrti manžela chodívala večer a v noci sedávat na zídku hrobky, takže se jí mnohdy polekali. Děti neměli. Oba jsou pochováni v rodinné hrobce v Tiché.
Citace z „Pamětí tichavské továrny“ pana Františka Šrubaře:
„Všichni tři bratři Parmové, třebaže měli svá výstavná obydlí v Tiché, se kromě pravidelné nedělní návštěvy kostela s místními obyvateli nestýkali a do žádných společností nechodili. Neměli-li doma hosty, jezdili do divadla, do společnosti a do kaváren do Nového Jičína. V počátcích s koňmi, později auty. I v Novém Jičíně měl Josef Parma dům a v něm též textilní prodejnu. Též se jezdilo do Starých Hamer, kde měl továrník pod Lysou horou vilku s velkou zahradou …. – Zajímavé je, že ze všech čtyř sourozenců Josefa, Leopolda, Oty a Štěpánky není žádných potomků. Nikdo z nich neměl děti.“
Přínos rodiny Parmových obci:
Rodina Parmova se bezesporu zasloužila o hospodářský rozvoj obce. Továrna a velkostatek daly lidem práci, i když postavení dělníků a zaměstnanců zejména v prvních letech nebylo zrovna dobré.
Parmovi vybudovali v Tiché několik domů, které občanům slouží dodnes, a tři z nich, budova Obecního úřadu, Mateřské školy a sídla Slezské diakonie svými kvalitami i vzhledem obec dobře reprezentují.
V roce 1945, kdy zůstaly domy rodiny Parmů prázdné, bylo možno se přesvědčit, že třetí generace Parmů byla kultivovaná, vzdělaná, že finanční prostředky vynakládala účelně na zvelebení movitého majetku, jehož dědicem se stala vlastně obec Tichá.
Škoda, že zbylo málo nebo téměř nic z nádherných udržovaných parků kolem vil, kde v květnu 1945 se nechtělo věřit, že může být na světě tolik krásy.
Parmovy vily:
Parmovy vily zůstaly v důsledku životních osudů rodiny Parmovy i dobových událostí po roce 1945 a 1948 prázdné, dostaly se pod národní správu, a tím do majetku obce Tichá. Díky těmto rodinným sídlům se dnes Tichá může pyšnit reprezentativním Obecním úřadem, Mateřskou školou a Domovem s denním stacionářem pro osoby se zdravotním postižením KARMEL.
Obecní úřad (dům č. p. 1)
Budova postavena v 90. letech 19. století jako rodinná vila Leopolda Parmy st., který byl řadu let i tichavským starostou. Společenská místnost v 1. patře s krásně dochovaným interiérem dnes slouží jako obřadní síň. Kromě sídla obecního úřadu je v budově umístěna pošta a knihovna.
Obřadní síň.
Mateřská škola (dům č. p. 278)
Původně vila Leopolda Parmy ml. a jeho manželky Marianny, rozené Reiserové.
V obecní kronice je od roku 1946 zmiňována vedle obecné školy i mateřská školka, ale přesné datum vzniku není známo. Víme, že v dubnu 1948 byla školka přemístěna do budovy č. p. 278, jedné z vil rodiny Parmů. Od září tohoto roku pak byla rozdělena na dvě třídy.
V současné době se v prostorách budovy nachází dvě třídy MŠ, v 1. patře jedna třída ZŠ a v suterénu školní kuchyně. V létě 2012 proběhlo zateplení budovy včetně rekonstrukce původní fasády.
V roce 1951 se objevuje v kronice mateřské školy v souvislosti s vánoční besídkou první zmínka o vystoupení dětí ve valašských krojích (pravděpodobně vypůjčených).
Besídka pro rodiče v roce 1956 přinesla výtěžek 780,- Kč a ten byl podle zápisu v kronice věnován na pořízení dětských valašských krojů (19 kusů dívčích a 11 kusů chlapeckých), které šily maminky.
V roce 2010 byly ušity nové kordulky a v roce 2012 i nové halenky pro dívky a košile i kalhoty pro chlapce.
Již několikaletou tradicí je focení předškoláků ve valašských krojích na tablo v závěru školního roku, vystoupení s pásmem lidových tanců a písní na školní akademii a účast dětí mateřské školy v krojích s pásmem básniček a písní pro potřeby obce, např. na akci Vítání občánků.
Domov pro osoby se zdravotním postiženým KARMEL (dům č. p. 295)
Vila Josefa Parmy (syn Leopolda Parmy st.) a jeho manželky Ally von Helly. Dnes středisko KARMEL Tichá, provozovaný Slezskou diakonií, který realizuje služby Domova pro dospělé osoby se zdravotním postižením (společně se službou Denního stacionáře).
Budova č.p. 255, po levé straně byl v roce 1930 postaven kulturní dům.
Pohled od vily Leopolda Parmy do dvora továrny. (dnes park před OÚ)
Pohled na dvůr statku. (střed obce)
Pohled na rybník za vilou Leopolda Parmy (dnes budova Obecního úřadu). Druhý byl pod kostelem. Zásobovaly továrnu, aby byla stále voda na pohon vodního kola.
Zděná kruchta s vchodem.
Leopold Parma ml.
Manželka Leopolda Parmy ml. Marianna, zemřela 15. května 1968 ve Švýcarsku.
Josef Parma, syn Leopolda Parmy st.
Manželka Josefa Parmy Alla von Helly.
Otto Parma. Říká se, že nespáchal sebevraždu, ale byl zastřelen v souboji.
První parmova vila, dnes budova obecního úřadu.
Dobový pohled na mateřskou školu.
