„Pane mistře, pane Valošu, už teče, už se točí, zase můžeme pokračovat v práci.“ Je už podvečer, trochu šero, tak mlynář Valentin nemešká a tiše se plíží k okénku. Tolikrát toužil spatřit vodníkovu ženušku. Štíhlá kráska nepravidelně sedává u přítoku do mlýna. Nad obzor se tlačí úplněk, také touží vidět blondýnu, která si při svitu měsíce rozčesává dlouhé vlasy a současně si smáčí nožky v náhonu.
Pan mlynář, Eduard Turek, nechal zděděný zážitek zvěčnit malířem Janem Kneblem.
V 70. letech 20. století musel být mlýn s přilehlou budovou zbourán, je nutno připomenout, že se ve sklepení našly hrníčky, prázdné. Mlýn už v Tiché není, zážitek majitele se šíří dál.
